Historie třídy 1S (2015–2021) Gymnázia Nad Štolou se začala psát dne 26. srpna 2015 v 9.00, kdy jsme se poprvé sešli na Hlavním nádraží v Praze. Odtud jsme se přesunuli vlakem do zastávky Roudná a pak ještě pěšky lesem do kempu Orion. Ubytovali jsme se ve čtyřlůžkových chatkách a pak se již rozjel náš společný program.
Nejprve jsme se začali seznamovat. Hra se jmény byla užitečná nejen pro nás, ale i pro naše profesory. Potom jsme se řadili například podle data narození, velikosti obuvi či barvy vlasů. Nic těžkého, že? Jenže my jsme všechno tohle museli udělat bez jediného slova! Dále jsme každý dostali vyplněný dotazníček některého našeho spolužáka a podle toho, co má nebo nemá rád, jsme mu vymysleli dárek. V neposlední řadě jsme měli šanci poznat naši třídní profesorku, která nám připravila kvíz o sobě, a my jsme odhadovali správné odpovědi.
V další hře jsme zkoumali, jakou roli v týmu je každý z nás schopen nejlépe zastávat, což se nám v dalším soužití třídy určitě hodí. Prubířským kamenem týmové spolupráce byla například hra, při které jsme museli úplně obrátit plachtu, na které stála celá třída, a při tom se nikdo nesměl dotknout žádnou částí těla země. Zrovna tak přenesení každého z nás přes „bažinu“ pouze za pomoci rukou ostatních spolužáků ukázalo, že jsme schopni spolupracovat.
Poznání „mužského a ženského“ elementu ve třídě napomohla hra Marťani a Venušanky, při které oba týmy, jejichž složení bylo evidentní, charakterizovaly samy sebe, natočily o sobě video, napsaly, co by požadovaly od druhého pohlaví, a nakonec pro druhý tým připravily dárek.
Hra Epidemie prohloubila naši týmovou spolupráci, důvtip a nakonec i schopnost řešit různé logické hádanky a rébusy, což jistě uplatníme při studiu matematiky, češtiny i dalších předmětů.
Vyvrcholením našeho třídního programu byla tzv. Lesní maturita, kde vstup na školu a pak každý ročník našeho studia byl reprezentován určitým úkolem. Napřed nám zavázali oči šátky, vzali jsme se za ruce a byli jsme vydáni napospas naší třídní profesorce, která nás odvedla kamsi do hloubi lesa. Potom jsme jeden po druhém museli stále poslepu prolézt úzkou mezerou mezi stromy a přelézt propast po laně. Jistou výhodou tedy bylo, že jsme ji přes ty šátky neviděli. Pak jsme zkoušeli již s odhalenými zraky rovnováhu na dalších lanech a dále dopravit všech třicet žáků třídy plus paní profesorku do ohradníku z lan, aniž bychom se lan dotýkali (byl v nich přece proud). Následovala ulička důvěry. O čem tento úkol byl, je asi zbytečné komentovat. A nakonec jsme museli všichni dohromady vytvořit obludu, která měla n‑2 nohou, kde n byl náš počet. Ale i tento matematický oříšek jsme rozlouskli a maturitu složili. Kéž by ta skutečná byla také tak vtipná!
V kempu jsme ale nebyli ze školy sami, proto jsme dostali příležitost poznat i třídy 1. A a 1. B, a to při velké multidisciplinární hře, během níž jsme ve smíšených týmech plnili dvacet úkolů. Jako příklad uvádíme přivedení co největšího zvířete do kempu, přinesení co největšího nebo co nejneužitečnějšího předmětu, na řadu přišly i další úkoly prověřující schopnost týmové spolupráce, zručnost a zapojení všech smyslů.
Volné chvíle vyplnilo hraní frisbee a fotbalu, jeden večer pak opékání špekáčků a zpívání s kytarou u táboráku. Po skončení oficiálního programu jsme se ještě scházeli před chatkami a povídali si až do večerky. Také jsme všichni dostali školní trička, kterými bylo definitivně potvrzeno, že jsme Nadštoláci.
Pravda, objevily se drobné stížnosti na vrzající postele, placené sprchy nebo na to, že v kempu nevaří jako maminka doma, ale nakonec i tyto drobnosti prověřily naši psychickou odolnost a stmelily kolektiv. Kurz jsme si dle našeho názoru užili každý po svém a rozhodně splnil svůj účel. No řekněte, nestává se každý den, že se skupina třiceti lidí po pár dnech baví, jako by se znala odjakživa!
Eliška Onderková, Nela Zakucia, Danča Marcalíková, Honza Růžička a Věra Tesařová
