Začátek

Co vás napadne, když se řekne Amerika? Vybavíte si stát, prezidenta, hamburger…?

Já si nyní představím především veliký strach. Ale není to strach nepříjemný, naopak za strachem a starostmi se ukrývá vzrušení z cesty a touha po zážitku.

Na úvod bych asi měla napsat něco o sobě.

Je mi 16, přesto však na svůj věk nevypadám a ani se necítím.

Již přes sedm let se věnuji modernímu pětiboji, což je vlastně běh, plavání, jízda na koni, střelba a šerm. Nikdy jsem v něm příliš nevynikala, ale chození na tréninky a setkávání s přáteli mi mnohdy ulehčilo těžké situace.

Mám dva sourozence – bratra Kvida a sestru Vendulu. Moje sestra odjela před dvěma lety do Německa. Od té doby jsem se každou volnou chvilku zaobírala otázkou, zda někam odjedu také, a v případě, že bych skutečně odjela, tak kam. Německo mne nelákalo. Němčina nikdy nebyla mou silnou stránkou a ani mě příliš nebavila. Ale angličtina byla něco jiného. A přesto, že ani na angličtinu přílišné nadání nemám, na hodiny jsem chodila s nadšením. Pak zde byla také otázka financí. A v neposlední řadě, ale pro mne nejdůležitější bod, byli přátelé. Nedokázala jsem si představit odjet na rok a zanechat zde své přátele. Ostatně ani nyní si odjezd nedokážu představit. Dlouho jsem přemýšlela, a když jsem nápad odjezdu vyřkla před mamkou, ihned mi byla nápomocná ho zrealizovat. Sjednali jsme si s paní Rule schůzku a já vyplnila krátký test. Ještě stále jsem se utěšovala, že při nejhorším to celé zruším. Ale měsíce plynuly a mně se myšlenka odjezdu stále více zamlouvala. Dlouho trvalo, než jsem si vyplnila online přihlášku, jestli to mohu tak nazvat, a obešla doktory a vyplnila papíry. Když už byla konečně přihláška vyplněna a odeslána k uveřejnění, už jsem nemohla couvnout – bylo to jasné – odjedu. Nyní jsem však musela říci svým blízkým své konečné rozhodnutí. Ve škole jsem problémy neměla, neboť nejsem jediný student, který odlétá. Dokonce mi učitelé navrhli napsat si nějaké testy pro další rok předem. Nechci přerušit studium, ale až se vrátím, chci pokračovat se stejnými spolužáky i učiteli. Někteří kamarádi byli zprávou nadšeni a prosili mne, ať je o všem informuji, jiné zase moje novinka poněkud zaskočila. 

Několik dní po uveřejnění mé „přihlášky“ mi koordinátorka, pokud jsem to dobře pochopila, našla vhodné umístění. Byla jsem nadšená, že už vím, kde budu, ale jakmile jsem rozklikla soubor s informacemi o své hostrodině, byla jsem lehce zklamaná. Jak již jsem výše psala, věnuji se modernímu pětiboji a často s mojí rodinou podnikáme nějaké sportovní výlety jako jízdu na kole, lezení, pěší túru…, ale rodina neodpovídala mým očekáváním. Čekala jsem sportovnější rodinu (nebo alespoň částečně sportovní), ale přitom po rozkliknutí fotografie na mě vybafla fotka typického amerického stereotypu. S rodinou jsem si vyměnila několik emailů, ale o žádnou závratnou komunikaci se nejednalo. Poté, co mi rodina na emaily neodpovídala, jsem zažádala paní Rule o výměnu rodiny. Bohužel jsem se dozvěděla, že to není možné. Byla jsem zoufalá, ale nezbývalo mi nic jiného než se se situací smířit. Po měsíci bez kontaktu s hostrodinou mi napsala koordinátorka. Rodina mě nemůže hostit z důvodu návratu dcery domů. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Nějak jsem se situací smířila a tato zpráva mě docela rozhodila. Naštěstí mi koordinátorka nalezla hostrodinu ve stejném městě, protože jsem již měla koupenou i letenku. Druhá hostrodina se mnou ihned navázala kontakt, posílala fotky, psala zprávy. Opravdu jsem nemohla mít větší štěstí.

Let a šťastné shledání

image1

Když jsem opouštěla svou rodinu v Praze, měla jsem strach. Hrozně jsem se bála, že byla obrovská chyba se do programu CCI přihlásit. Tehdy bych dala cokoliv, abych mohla zde zůstat. S bolestí v srdci a se slzami v očích jsem se k rodině a přátelům, kteří se se mnou přišli rozloučit na letiště, otočila zády.

Do letadla jsem nastoupila nedlouho potom. Odletěla jsem. Slzy postupně vyschly, ale bolest přetrvávala. Letadlo mě spolklo a zanechalo svázanou ve svých útrobách až do okamžiku, kdy jsme doletěli do Amsterdamu.

Tam jsem prošla velikým temným tunelem. Přede mnou se otevřela budova. Nyní můj pocit stísněnosti zesílil. Letiště nebylo příliš veliké, ale lidé snažící se stihnout své lety a pobíhající sem a tam mě vystrašili. Naštěstí letiště bylo výborně označeno, ale musela jsem ujít veliký kus pěšky a dvě těžká zavazadla mi cestu příliš nezlehčila. Když jsem konečně dorazila do určeného gatu, proběhla krátká kontrola a pár otázek, nakonec následovala dlouhá cesta, neboť jsem byla odkázána na druhý konec letiště. Když jsem se konečně posadila, nezbývalo mi nic jiného než čekat. Měla jsem před sebou další útroby letadla, avšak tentokráte na dlouhých deset hodin. Cílová stanice – Atlanta.

V Amsterdamu jsem před nastoupením do letadla potkala moc milé Američany. Povídali si se mnou a já jsem doufala, že při výstupu se k nim připojím. Ale po ukončení úmorného letu s téměř hodinovým zpožděním a přistáním na letišti, které mě děsilo nejvíce, jsem nemyslela na nic jiného než na můj další a poslední let. Letadlo opouštělo Atlantu přibližně za hodinu a půl. Nechala jsem se unášet proudem lidí k imigrační kontrole. Měla jsem štěstí – fronta nebyla dlouhá, ale po mém příchodu se velice rychle zvětšovala. Značně znuděný úředník pouze zkontroloval pas a několik papírů, krátce se mě na něco zeptal, sňal otisky prstů a vyfotil mě. Potom jsem se přesunula k výdeji zavazadel, kde jsem musela dlouho čekat, než se můj objemný kufr objevil.

Konečně spokojená a s kufrem v rukou, jsem vyrazila k metru, jež mě mělo dopravit do správného terminálu. Najít metro a vystoupit na správné stanici byla hračka, přestože jsem se toho bála nejvíce.

Když jsem vystoupila, vytáhla kufry po schodech nahoru a konečně, hrdá na svůj orientační smysl, dorazila do gatu, zbývalo mi ještě dvacet minut. Pohodlně jsem se usadila a čekala, až letuška otevře dveře do letadla.

Dveře se otevřely, lidé usadili a já, s úsměvem na rtech, usnula. Spánek netrval dlouho. Sotva po hodině a půl jsem znovu, a tentokráte naposled, opouštěla letadlo. Vyšla jsem vstříc novým zážitkům. Má rodina se nacházela ihned za rohem. Přivítala mne s balónky a velkou tabulí. Můj mladší hostbráška na mne ihned začal mluvit. Ze začátku jsem mu nerozuměla ani slovo, ale s každou přibývající minutou jsem si zvykala víc a víc. Když jsme po krátké cestě autem dorazili do mého nového domova a já po dlouhé rozmluvě se svou novou rodinou ulehla do postele, smála jsem se. Psal se den 4. srpna a já jsem po dlouhém a vyčerpávajícím letu usnula.

První týden v USA

image2

Jaké to bylo pro holku z velkoměsta přijet do malého amerického městečka, kde jsou jednotlivé domečky půl kilometru od sebe, není tam obchodní centrum nebo veřejná doprava?

Když jsem po dlouhém a vyčerpávajícím letu konečně dorazila na letiště, má hostrodina mne vřele uvítala. Mám dva sourozence a ti na mne hned po příjezdu začali mluvit. Ze začátku jsem jim nerozuměla ani slovo nebo pouze útržky vět. Hostmamka se mne ale rychle zastala a mluvila mnohem pomaleji, a pro mne tudíž srozumitelněji. S každou přibývající minutou jsem jim rozuměla více a více, ale s mluvením jsem měla trochu problém.

Zajeli jsme do Wallmartu koupit mi novou Sim kartu, poněvadž jsem darovanou od Greenheart Exchange samozřejmě nechala doma. Ihned mne upoutala velikost tohoto místa. Všechno je tady větší – obchody, domy, dokonce i auta.

Následující dny ubíhaly rychle. Trávila jsem je hraním se sourozenci, čtením a neustále potkáváním nových lidí a příbuzných, jejichž jména jsem stejně ihned zapomněla.

V Praze jsem byla zvyklá se všude dostat pěšky nebo pomocí veřejné dopravy. Zde však veřejná doprava neexistuje – všude, i do nejbližších míst, se jezdí jen a pouze autem.

Jednotlivé domečky jsou od sebe daleko, je zde spousta lesů a občas obrovské pole, na němž se pase hrstka krav. Ihned jsem si to tady zamilovala. Je to příjemná změna. Odjet z přecpané a hlučné Prahy sem, kde vládne klid.

Několik dnů uběhlo a škola se blížila čím dál více. Zajeli jsme do školy, kde jsem si pomocí konzultantky sestavila rozvrh. Bylo zde tolik možností… Nakonec jsem si vybrala pár předmětů a konzultantka slíbila, že mi rozvrh sestaví do večera, kdy byl den otevřených dveří, a já tudíž měla možnost nahlédnout do tříd a poznat učitele. Bohužel svůj slib nedodržela. Trochu mne to mrzelo, ale má rodina se mi pokusila ukázat učitele a třídy, o kterých jsme věděli, že je budu mít.

Ze školy nám slíbili, že až budou mít sestaven rozvrh, zavolají. Nevolali.

Protože Drew musí pracovat od čtyř večer do čtyř ráno, přes den spí a Chandra potřebovala připravit svou třídu na nový školní rok, trávila jsem dny hraním u svých nových prarodičů. Vyzkoušela jsem zde všechny typické americké sladkosti, jako je koláč nebo donut. Donut nebyl příliš dobrý, dokonce i na můj vkus mi přišel poněkud sladký. 

Jelikož jsem spoustu času celý týden trávila pouze se svými sourozenci a většinou pouze hraním, doslova ze mě vysáli energii. Ke konci týdne jsem se již těšila na začátek školy, abych se jich alespoň na část dne zbavila.

V neděli jsme navštívili kostel, a poněvadž pastor, který v tomto kostele sloužil řadu let, se stěhoval, mše byla obzvláště smutná a plná slz.

První den školy

image3

Tak konečně nadešel onen dlouho očekávaný den. Psal se den 13. srpna a já měla vyrazit na svou první hodinu na americké High School.

Vzhledem k tomu, že měli problém sestavit můj rozvrh, na den otevřených dveří, kde jsem si měla prohlédnout učitele, třídy a celkově celou školu, jsem nevěděla, které učitele potkat a kam zajít. Má hostrodina se mi pokusila ukázat alespoň nějaké třídy, o kterých věděla, že je budu mít, ale zbytek zůstal zahalen tajemstvím. A tak jsem se v pondělí 13. vydala do školy, aniž bych věděla, ve kterých třídách se mé vyučovací hodiny nacházejí.

Do školy se mnou vyrazil můj hostáta, který si se mnou cestou povídal a snažil se utěšit mou vzrůstající nervozitu. Poté, co jsem si u konzultantky vyzvedla rozvrh, můj hostáta mě provedl po budově, ale ani on občas nevěděl, kde se třídy nacházejí, navíc jsme neměli dostatek času je hledat. Nakonec mě zavedl na mou první hodinu – Plant Science. Učitelka zde byla moc příjemná a poté, co nám vysvětlila pár základních pravidel a řekla něco o sobě, nechala nám zbytek hodiny volno. Nakonec určila osobu, která mě měla zavést na další hodinu, neboť třída, kterou jsem potřebovala, se nacházela v odlišné budově.

Následovala chemie. Strukturou se podobala Plant Science, ale na konci hodiny jsme vyráběli barevné kartičky pomocí potravinového barviva a holicí pěny. Učitel je moc příjemný a tipuji, že jako jediný z celé školy věděl, kde se nachází Česká republika a Praha.

Následovala znovu cesta z jedné budovy do druhé, ale tentokráte jsem přišla do hodiny dříve, nežli předešlá skončila. Trochu zmateně jsem se posadila a čekala, až skončí druhá hodina a začne třetí, což byla US historie od roku 1890. Učitelka mluvila rychle, takže jsem jí se svou, stále mizivou, znalostí angličtiny těžce rozuměla. Také jsme se neučili, pouze nám rozdala pracovní listy, kam jsme vyplnili věci o sobě.

Když konečně skončila hodina (pro mě strastiplná), vyrazila jsem na hodinu čtvrtou. V češtině bychom to mohli nazvat zdravověda. Učitel nám pouze řekl několik základních pravidel a pak nás nechal dělat si svou práci. Jeho povídání zabralo sotva pět minut, takže jsem po zbytek hodiny pouze tupě zírala do zdi, poněvadž jsem se neměla s kým se bavit, jelikož jsem nikoho neznala.

Algebra 2, má další hodina, byla dlouhá. Učitel mluvil a mluvil. Když konečně skončil, rozhlédla jsem se po třídě a spatřila výměnnou studentku ze Španělska. Příliš jsme si toho neřekly, neboť Clara mluvila hrozně potichu a byla v USA pouze pár dní. Já jsem na tom tedy nebyla o moc lépe… Poté následoval oběd. Seděla jsem s Clarou a s Radou – další výměnnou studentkou z Thajska. Pak si k nám přisedly studentky ze stejného ročníku a pokoušely se s námi zapříst rozhovor. Nakonec to vzdaly a bavily se pouze mezi sebou.

Po uplynutí přestávky na oběd jsem musela spěchat na fyziku. To byla snad jediná hodina, kde jsme něco dělali. Když jsem si vybírala předměty, neuvědomila jsem si, že tady v USA mají jiný systém jednotek. Nechápavě jsem na učitele hleděla, když nám povídal o rozdílech mil a kilometrů. Hodina ubíhala velice pomalu…

Naštěstí následovala výtvarná výchova. Učitelka byla milá. Na první hodině jsme si vytvořili své portfolio, do kterého budeme později vkládat výkresy. Když uběhlo 45 minut, odebrala jsem se do protější budovy na svou poslední hodinu – angličtinu.

Na začátku nám učitelka povídala něco o sobě. Pak jsme si měli vybrat přídavné jméno, které nás popisuje, a připevnit ho na zeď. Na tuto aktivitu jsem bohužel chyběla, neboť jsem byla zavolána do kanceláře ohledně školního autobusu. Po zbytek hodiny jsme v podstatě opět nic nedělali…

Když jsem se konečně v 15:20 dostala ze školy, musela jsem čekat na autobus. Minuty ubíhaly, a protože autobus, který mě měl odvézt domů, přijel jako poslední z dlouhé řady školních autobusů, čekala jsem přibližně dvacet minut. Dalších dvacet minut jsem strávila v autobuse, než jsem se konečně dostala domů.

Čas v USA letí

image4image5

Jak dlouho již jsem v USA? Něco málo přes měsíc, ale připadá mi, jako bych zde byla celý život. Přestože opravdové přátele se stále snažím najít, téměř nic mi zde nechybí. Spousta lidí se mne ptá, jestli se mi stýská po rodině nebo přátelích. Má upřímná odpověď zní: „Ne“. Když jsem opouštěla Českou republiku, myslela jsem si, že jsem se totálně zbláznila. Nedokázala jsem si představit život bez své rodiny stojící při mně, i když to mělo trvat pouze jeden rok. Avšak přestože by mi mé mladší já nevěřilo, stesk mne rychle opustil a já se vrhla do nových zážitků.

Ale když mi můj bráška poslal fotku sama sebe, přestože tento stav trval jenom pár vteřin, bylo to jako by se mi nůž zaryl do mého srdce. Stejný efekt měl i dopis od mé kamarádky, avšak tentokráte nůž v mém srdci zůstal několik minut.

Několikrát jsem měnila rozvrh, takže mé výsledné hodiny jsou: Plant Science, Chemistry I, US History since 1890, Health and Wellness, Algebra II, Biology, Cross country a poslední hodinu mám English 11. Dlouho jsem přemýšlela, zda bych měla vyměnit Art za Cross country. Věděla jsem, že rozhodně chci dělat nějaký sport, jenom jsem si nebyla jistá, zda chci vyměnit Art, protože to byla má oblíbená hodina. Nakonec jsem se rozhodla pro změnu s tím, že si Art vezmu příští pololetí. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla učinit.

Trenérka je skvělá, konečně cítím, že něco dělám – že se pohybuji. V týmu je rodinná atmosféra, všichni jsou hrozně milí. Jsou jako má třetí rodina.

Už jsme měli několik závodů. Běháme 3 míle, což je přibližně 5 kilometrů. Na prvním závodě jsem se umístila na druhém místě. Tehdy jsem byla se svým výsledkem velice zklamaná, ale druhý závod mi to vynahradil. Přestože jsem se neumístila, bylo zde neuvěřitelně moc lidí (já jsem měla číslo 697), můj čas byl značně lepší než na prvním závodě a já jsem konečně byla spokojená. V úterý budeme mít další, v pořadí třetí, závod.

Na podporu týmu každý musí vydělat 100 dolarů. Peníze získáváme z prodeje Tiketů. Když si jeden koupíte, vaše jméno půjde do loterie s hlavní cenou – zbraní. Stále jsem nevydělala dostatek peněz. Mám strach, že to nezvládnu, poněvadž jsem poněkud stydlivá a nenapadá mne místo, kde bych mohla Tikety prodat.

Škola je jednoduchá. Ze začátku jsem měla problém porozumět systému, netušila jsem, co znamená Bellwork nebo Turn in, ale už se chytám a mé známky jsou prozatím pouze A.

Byla jsem i nakupovat. Ceny jsou zde mnohem vyšší než v ČR a kvalita stejná. Nedokázala jsem zde sehnat džíny pod 30 dolarů, dokonce jsem viděla i za 90, a ty ani nebyly tak hezké… Nakonec jsem byla úspěšná v second handu, kde jsem sehnala jak džíny, tak i pár triček.

Měla jsem zde navštívit svatbu. Bohužel svatba byla na poslední chvíli zrušena, což zlomilo mé mamce srdce, neboť se jednalo o jejího bratra.

V pondělí půjdu na pohřeb. Jednomu kamarádovi z týmu předčasně odešel táta…

Něco nového

image6image7

Cítím, že se mi má angličtina zlepšuje? Ne. Vím, že s každým slovem, které zde pronesu, se hranice mých znalostí maličko posunou. Ale když mluvím, není to poznat, nebo mi to tak alespoň přijde. Stále si nejsem jistá ohledně časů v angličtině, a častokrát se přemýšlím, jak je možné, že mi zde vůbec rozumí.

Konečně mám i důvod těšit se do školy. Jednak cross country, což je sport, který jsem si během těchto několika měsíců naprosto zamilovala, a pak jsem si konečně našla přátele.

Již mám za sebou šest závodů. Stále ještě nedosahuji výsledků, jaké od sebe očekávám. Vše vyvrcholí v druhého listopadu, kdy se bude konat šampionát státu Arkansas. Kvůli tomu máme těžší tréninky, a když se konečně dostanu domů, nemám náladu ani energii se s někým bavit, což mi trhá srdce. Obvykle chybím kvůli tréninkům, máme je dvakrát týdně, na rodinné večeři. Když se konečně po tréninku dostanu domů, můj mladší bráška mě chytne za ruku a snaží se mne odtáhnout do svého pokoje a chce po mně, abych si s ním hrála. Nedokážu ho odmítnout, ale přibližně po patnácti minutách z jeho pokoje utíkám. Těchto patnáct minut ze mě vysaje mé poslední zbytky energie a jediné, co si přeji, je jít spát. 

Mou únavu znásobuje i střední škola. Kolikráte jsem si v Praze přála, abychom trochu zpomalili, a když tady konečně probíráme látku pomalu, nedokážu to dostatečně ocenit. Možná jsem si měla vybrat těžší zaměření, ale tato možnost nebyla dostupná, nebo případně nebyla nabídnuta.

Jediný problém mám s biologií. V Praze jsem biologii milovala. Tady ji pomalu ale jistě začínám nesnášet… Učitelka v podstatě neučí. Pouze nám rozdá papír s definicemi slovíček, které bych, kdybychom neprobírali buňku minulý rok, slyšela poprvé v životě. Nakonec nás nechá se všech 50 definic naučit a dá nám z toho test… 

Nemůžu se dočkat Halloweenu, již mám i vymyšlený kostým. Nejvíce se však těším na Díkuvzdání. Tento svátek mě vždy přitahoval. Vždy se mi líbila rodinná atmosféra a jídlo. Na tento den plánuji udělat bramborový salát, protože podle receptu mé babičky příprava trvá tři dny. Doufám, že ho zvládnu alespoň z poloviny tak dobře jako má babička, protože dokonce i tak by byl skvělý… 

Čas tady plyne rychle. Když bylo jisté, že se konečně v Praze vymaním ze zaběhnutého stereotypu – škola, trénink, spánek, škola… – a odjedu někam daleko, představovala jsem si to úplně jinak. Nyní mám maličko strach, že stereotyp se projeví i tady. Každý den stejných sedm hodin, stejný čas, kdy mě autobus vyzvedává do školy a že školy… Jediné, co se mění, je datum tréninku, které máme dvakrát týdně, a pak každou sedmou hodinu ve škole…

Závody jsou v podstatě každý týden. Prozatím nedosahují výsledků, jaké vyžaduje konkurence nebo já sama. Můj nynější rekord je 24 minut na 5 kilometrů. Potřebuji se zlepšit minimálně o tři minuty během tří týdnů. Nejspíše to nezvládnu, ale je skvělé vědět, kam mířím.

Puzzle

image8

Nedávno se mne někdo zeptal, zda se mi stýská po domově a jestli jsem již připravena odjet. Otázka mě zaskočila. Ještě více mne však překvapila má upřímná odpověď, která hned následovala: „Ne.“

Někdy jsem si svět představila jako puzzle. Každý člověk je jeden dílek a každý má své určité místo. Já jsem si připadala jako dílek, který nikam nezapadal, který byl z jiné krabice. Přestože se snažil vejít do skuliny, jež byla jiného tvaru, seč mohl, nikdy tam zcela nepasoval. Snažil se sebevíc – brousil si hrany, stříhal rohy, upravoval povrch… Ale skulina byla vždy jiná.

Nakonec svou snahu vzdal. Nechal se unášet proudem stejnotvarých dílků, až se v něm ztratil. Nedlouho potom se rozhodl, že obětuje svůj malý hrad představ a naděje, že někam zapadne, a odletěl daleko. Prostě zmizel. Doufal, že až se vrátí, třeba bude pasovat do své skuliny a vše se obrátí k lepšímu.

Když letadlo přistálo, dílek shledal, že konečně našel své místo, že pasuje. Chyběly mu rohy, jež se léty snahy je brousit změnily, ale přesto byl vsazen pevně do své skuliny.

Tehdy na letišti, když jsem se loučila se svou rodinou a přáteli, mé srdce řvalo bolestí, a poprvé dokonce i můj mozek souhlasil, radil mi, že bych měla zůstat, že svým odletem všechno ztratím… Já jsem však poslechla svoji duši. Ta jediná toužila odletět daleko, zkusit něco nového, … Věděla jsem, že až překročím neviditelnou hranici, nebude návratu. Oči plné slz naposledy spočinuly na mé rodině a přátelích, má ústa naposledy zformulovala slova na rozloučenou a já překročila onu hranici.

Tehdy mé srdce přestalo křičet, můj mozek přestal radit a má duše si uvědomila, že od této chvíle je všechno jen na mně. Nemám již rodinu, která mi při nedorozumění vypomůže, přátele, kteří mě za jakýchkoli okolností pomůžou a obejmou. Jediné, co jsem tehdy měla, byl strach. Nebyl to strach z nové rodiny nebo zkušeností. Byl to strach z neznáma a já, překročením oné neviditelné hranice, udělala první krok onen strach překonat. Nevěděla jsem, co mě za onou hranicí čeká, a upřímně stále nevím. Každý den je pro mne jako truhlice plná zlata, kterou stačí pouze otevřít jako poklad na konci duhy. 

Můj starý svět plný známých dílků, mezi nimiž jsem já byla onen nezapadající, se mým odchodem pro mne rozpadl. Vytvořila jsem si zde svět nový s přesným místem, s přesnou skulinou.

Každý den děkuji své rodině, že mi umožnila tento nový, a pro mne ten nejdražší, zážitek, jaký mi mohla darovat.

Díkuvzdání

image9

Konečně nadešel den, na který jsem se nejvíce těšila. Ve škole jsme měli volno. Prázdniny trvaly od středy do pátku. Na den Díkuvzdání jsem se již dlouho připravovala, že udělám babiččin slavný bramborový salát.

Protože příprava trvá zhruba tři dny, rozhodla jsem se nakoupit vše potřebné již v neděli. List potravin, které jsem potřebovala, nebyl dlouhý. Ale ihned první věc, kterou jsem chtěla koupit, nebyla dostupná. Jednalo se o kořen petržele. Později jsem se dozvěděla, že zde není ani možnost koupit kořen celeru, jenž je pro přípravu salátu nezbytný. Ne že by tyto suroviny byly vyprodané, v podstatě o nich v obchodě ani neslyšeli. Moc si nejsem jistá, jestli mi můj táta rozuměl, co jsem chtěla. Mě samotnou naprostá absence těchto surovin překvapila. Nakonec jsem nekoupila nic a uvažovala, co bych mohla na den Díkuvzdání udělat.

Když jsem se později večer posadila na pohovku, mamka, jež byla po operaci nosu, operace proběhla v pátek, rozhodla, že zavoláme do všech Wallmartu a CV’s v okolí a zeptáme se, zda nemají kořen celeru, případně petržele. Vzhledem k tomu, že ve většině obchodů ani nevěděli, o čem mluvíme, jsme neuspěli.

Nakonec jsem napsala své babičce o svém neúspěchu se surovinami a babička mi poradila pár receptů, mezi nimiž byl i recept na salát skládající se z kukuřice, majonézy a ananasu. Přestože to nezní příliš dobře, salát je to výborný a příprava rychlá.

Konečně nadešel onen den. Byla jsem maličko nervózní. Přece jsem měla potkat část rodiny, kterou jsem zatím neviděla. Odjeli jsme chviličku potom, co jsem vstala – tedy přibližně okolo jedenácté hodiny. Jeli jsme do městečka, které je hodinu vzdáleno, Magazine, kde žije část rodiny z mamčiny strany.

Když jsme dorazili, příprava obrovského množství jídla byla v plném proudu. Nejvíce času jsem trávila v kuchyni, snažila se nepřekážet, a sem tam uždibovala kousek krocana, či jiné dobroty.

Nakonec jsme se všichni shromáždili venku, řekli krátkou modlitbu, jako před každým jídlem, a šli dovnitř naplnit naše prázdné talíře. Jídlo bylo vznikající, jenom mě mrzí, že jsem toho příliš nesnědla, poněvadž již po několika soustech jsem si připadala, že prasknu. Všichni salát, který jsem připravila, chválili, a několik lidí si dokonce vzalo i recept.

Po několika hodinách, když všichni skončili s jídlem, jsme vše uklidili. Stoly, které byly venku, poněvadž nás bylo tolik, že jsme se nevešli dovnitř, jsme složili dědovi do auta a většina rodiny se rozešla domů.

Ale já jsem se pohodlně posadila na gauč. Byla jsem unavená a nejspíše bych i usnula nebýt mého bratra, jenž mi neustále něco ukazoval, ale hlavně mluvil. Okolo šesté jsme se všichni naskládali do auta a vyrazili domů.

Cestou jsme se stavili ve Wallmartu, kde již probíhaly velké slevy a mnoho lidí nakupovalo. Moje mamka se mi omlouvala, že mě nemůže vzít v pátek nakupovat kvůli operaci, již nedávno prodělala. Ostatně mně to ani nevadilo, alespoň jsem ušetřila a vyhnula se davům. Dárky k Vánocům jsem objednala přes internet, takže tuto záležitost jsem již měla vyřešenou.

Chicago a Vánoce

image10image11 12

Již dlouho jsem věděla, že svátky budeme trávit v Chicagu. Když jsem se tuto zprávu dozvěděla, byla jsem nadšená, ale čím více se náš výlet přibližoval, tím více jsem byla nervózní.

Přece jenom se jednalo o nové prostředí a nové lidi v zemi, jež je pro mne doposud neznámá.

Den předem jsme si rozdali dárky v rodině. Byla jsem obdarovaná spousty dárky, které jsem si ani nepředstavovala, že bych mohla dostat. 

Konečně nadešel onen den, tedy pátek 21. prosince, a my jsme vyrazili na dvanáctihodinovou cestu do města přibližně půl hodiny od Chicaga, kde bydlí moji noví příbuzní. Přestože tato dlouhá cesta není nic, na co bych nebyla zvyklá, má nervozita jen vzrůstala.

Po uplynutí přibližně šesti hodin na cestě  jsme se stavili ve městě St. Louis a navštívili jsme Gateway Arch, což je velký oblouk  přibližně 193 metrů vysoký. Je to jeden z mnoha národních parků, které se v USA nacházejí.

Nahoru  tedy na vrchol Gateway Arch, která slouží také jako rozhledna a muzeum, nás vyvezl malý výtah. Nahoře se nacházel malý prostor s okénky, jimiž byl nádherný výhled na celé město St. Louis. Nejspíše bychom nahoře vydrželi déle, ale můj malý šestiletý bráška se začal nudit a pokládat otázky typu, kdy už půjde dolů. Konečně bylo přání bráchy vyslyšeno a my jsme, opět malým výtahem, sjeli dolů a vyrazili jsme na prohlídku malého muzea.

Po ukončení této prohlídky jsem přemluvila rodiče,  aby mne vzali do starého soudního domu, který stál opodál. Když jsme vešli dovnitř, historie tohoto nádherného domu jen dýchala. 

Nakonec jsme se všichni naskládali do auta a vyrazili.

Poněvadž náš příjezd byl překvapením pro mého strýce, málo lidí o něm vědělo. Můj strýc byl velice mile překvapen, když nás spatřil, ale naneštěstí bylo velice pozdě večer a my se po krátkém pozdravu odebrali do postele.

Následující den se konala veliká párty, poněvadž syn mého strýce a tety se vracel domů na svátky z armády, přesněji tedy od mariňáků.

Během tohoto dne jsem byla velice nesvá. Má nervozita a nepohodlnost jen narůstala s přibývajícím počtem lidí, kteří na párty dorazili. Nikoho, vyjma mé rodiny, jsem neznala a na nové prostředí jsem stále ještě nebyla zvyklá.

Následující den, tedy v neděli 23. prosince, jsme vyrazili nakupovat. Na nákupy šly pouze ženy. 

Vánoce v Chicagu

image13 14image15 16

Konečně nadešel Štědrý den. Přestože tento den měl pro mne větší význam než pro většinu lidí zde, neboť oni dostávají dárky od Santy Clause ráno 25. prosince, nepřišlo mi, že by již byly Vánoce.

Na tento den jsem se těšila snad úplně nejvíce. Měli jsme naplánovaný výlet do Chicaga.

Předtím, než jsme vyrazili, nás rodiče poučili o bezpečnosti. Řekli nám, že je v Chicagu spousta lidí bez domova, že nemáme s nikým navazovat oční kontakt, a když by někdo přišel k našemu autu, máme ho prostě ignorovat. Říkala jsem si,  že to nemůže být horší než v Praze, kde se spousta bezdomovců nachází též, ale to jsem se spletla. Když jsem slyšela, co všechno se stalo rodině, když byla naposledy v Chicagu, děkovala jsem Bohu, že Praha je v porovnání s Chicagem hotové nebe.

Vyrazili jsme na půlhodinovou cestu do Chicaga a já jsem s napětím očekávala, kdy konečně uvidím ony sluncem ozářené budovy tohoto obrovského města.

Konečně jsem je spatřila. Slunce se odráželo od prosklených mrakodrapů a oslepovalo řidiče. Vypadalo to, jako by se mrakodrapy téměř nebe dotýkaly, a stačilo by pouze vyšplhat na vrchol a spatřit, co se nachází za modrou nebeskou klenbou.

Auto jsme zaparkovali v předraženém podzemním parkovišti a vyrazili na prohlídku města.

Zprvu jsme zašli do parku. Zde bylo nespočet hřišť, kde děti mohly vybít svou energii. Hřiště měla vždy nějaké originální téma, jako maják, pirátská loď, ale i slavný Tower Bridge nacházející se v Anglii.

Moji sourozenci si hřiště velice užívali, ale mě okouzlilo panorama města. Nádherné, díky slunci blyštivé, mrakodrapy, jež přitahovaly mé srdce a čočku mého fotoaparátu. Přestože jsem udělala nespočet snímků tohoto města, žádný z nich nevystihlo onu krásu, kterou se město pyšnilo.

Konečně, když moji sourozenci byli unaveni natolik, že přestali všude běhat, jsme se šli podívat na The Bean (Cloud Gate), v překladu fazole, což vypadá přesně tak, jak se to jmenuje.

Ona „Fazole“ se nachází poblíž parku, kde jsme byli, a je vyrobena z materiálu, v němž je možno vidět vlastní odraz. Přestože jsem myslela,  že tento kousek zkazí ono přenádherné panorama města, dodalo Chicagu jakési kouzlo, vypadlo to, že „Fazole“ zde byla odjakživa, přestože byla dokončena roku 2013.

Nakonec jsme zašli do malého obchůdku, kde prodávali popcorn. Ale nejenom tak ledajaký popcorn. Měli zde různé příchutě, jako karamel s pekanovými ořechy nebo horkou čokoládu.

Byl to ten nejlepší popcorn, jaký jsem kdy měla…

Druhý semestr

image17image18

Konečně nadešel druhý semestr na americké střední škole a s ním i nové zážitky.

Mé předměty mi vyhovovaly, takže jsem neudělala moc změn ve svém rozvrhu. První hodinu znovu mám Plant science, což je hodina, kde prakticky neděláme vůbec nic nebo jsme venku a staráme se o květiny, jež budeme později prodávat. Během této hodiny většinou doháním ostatní předměty, ale devadesát procent času nedělám téměř nic.

Den pokračuje chemií. To je velice zábavná hodina, přestože většinou dorazím pozdě, protože musím přecházet z jedné budovy do druhé a mám na přechod jenom pět minut. Chemie je velice zajímavá. Někdy jsme schopni přesvědčit učitele, aby nám ukázal nějaké zábavné video. Přestože normálně hodina zde trvá 45 min, v učebně chemie musíme strávit o 20 min déle. Zde se těchto dvacet minut nazývá WIN time a je rezervovaný pro konzultace s učiteli. Většinou ale nikdo nikam nejde, takže je to jenom ztráta času.

Po uběhnutí většinou nekonečných 20 minut znovu přecházím z budovy do budovy a opět přijdu většinou až po zvonění, dorazím na US history since 1890. V této hodině nikdy nepíšeme testy, pouze vyplňujeme papíry. Hodina je to zajímavá, ale musím poznamenat, že historie USA je krátká a poněkud nudná…

A nyní následuje již známá cesta z jedné budovy do druhé a usazení v knihovně, kde mám hodinu nazvanou Speech. Trvá to nekonečných 45 minut a jedná se především o proslovy před třídou…

Když tato hodina utrpení konečně skončí, následuje znovu krátký přechod mezi budovami a poté Algebra II. Celou tuto hodinu pracujeme a jedná se o počítání s písmenky, které je tedy v této třídě nejspíše jednoduché pouze pro mne, protože nedávno jsem byla jediná, kdo nedostal F z testu (byl to velice jednoduchý test a dostala jsem 100 procent).

Poté je půlhodinová přestávka na oběd, který většinou trávíme v knihovně. A zde následují změny, které přišly až v tomto pololetí. Šestou hodinu mám angličtinu. Opět docela zábavná hodina, přestože mi všechno trvá déle nežli mým spolužákům, ale mám slabé podezření, že oni ve třídě nic nedělají.

A pak je má oblíbená hodina – výtvarná výchova. Tato hodina je místo cross country, jenž byl pouze minulý semestr. Takže téměř celý náš tým z cross country spolu tráví sedmou hodinu, což staví tuto hodinu mezi mé oblíbené.

Poslední, tedy osmou, hodinu mám track, což je běhání na dráze. Nyní s touto hodinou poněkud zápolím, protože jsem se nehýbala po tři měsíce a na mém výkonu je to velice znát. V pátek 1. února máme první závody, což nejspíše nedopadne úplně nejlépe…

Homecoming

Minulý týden jsem navštívila homecoming. Nevím, zda se tato malá škola liší od škol velkých, ale pro mne byl tento zážitek téměř děsivý.

Homecoming začal okolo deváté hodiny večerní. Předtím jsem byla s kamarádkami ve Fort Smith, takže když jsme dorazily domů, homecoming již začal. Chvíli nám trvalo, než jsme se přichystaly. Když jsme konečně dorazily na místo, kde se homecoming konal, což byla školní jídelna, bylo okolo desáté. Ještě než jsme vešly dovnitř, již jsem litovala, že jsem souhlasila s příchodem…

Skrze okna jsme mohly vidět blikající červená a zelená světla a muzika, která se mi příliš nelíbila, byla slyšet všude. Zprvu jsme přemýšlely, že se na místě otočíme a pojedeme zpátky ke kamarádce domů, ale protože jsme slíbily, že přijdeme, musely jsme vkročit dovnitř.

Hned u vchodu seděly tři učitelky a vytáhly z nás tři dolary vstupné, což mi přišlo velice předražené, když jsme uviděly hlavní místnost. Světla blikala, hudba řvala a uprostřed místnosti byla temná skvrna lidí. Zde tančili v hloučku a velmi tělo na tělo, což úplně není můj šálek čaje, takže jsme stály nedaleko zdi a bavily se s ostatními lidmi, již přišli na homecoming a byli zklamaní jako my. Vydržely jsme tam téměř 20 minut, což mi přišlo jako věčnost.

Když jsme odcházely, učitelky nám popřály šťastnou cestu a ať řídíme bezpečně. Když jsme konečně nastoupily do auta a tento hrozný zážitek byl daleko za námi, dozvěděla jsem se, že tam nejspíše byli lidi opilí. Já jsem nic nezpozorovala, ale moc jsem ničemu nevěnovala pozornost, jenom jsem přemýšlela, jak se odtamtud co nejrychleji dostat.

Když jsem se tuto novinku dozvěděla, trošičku jsem začala vyšilovat a maličko jsem se bála, že učitele si budou myslet, že jsem pila také. Naštěstí jsme tam nebyly příliš dlouho a učitelky se příliš nestaraly, zda žáci tam byli opilí.

Americká prom

image19image20

Přestože oficiálně prom, tedy něco podobného plesu, byla třináctého dubna, ve škole to všichni začali probírat již v lednu. Nejméně jednou denně jsem slyšela, jaké šaty bude kdo bude mít, s kým kdo půjde, atd.

Studenti z jedenácté a dvanácté třídy směli jít na prom sami za sebe. Mladší, starší nebo lidé, kteří jsou z jiných škol, museli být zapsáni studentem z jedenáctého či dvanáctého ročníku.

To byl nejvíce můj problém. Já se především bavím se studenty z desáté třídy, ale mohla jsem zapsat pouze jednoho. Nakonec jsme ale tento problém vyřešili dva dny před oficiální Prom.

Když konečně nadešel onen den, tedy sobota třináctého dubna, nějak nadšená jsem nebyla. Dokonce jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu, že půjdu. Nějak jsem nebyla v náladě upravit si vlasy nebo udělat make up. Kdyby nebylo mé rodiny, nejspíše bych ani nešla.

Prom oficiálně začala v šest večer a trvala do devíti večer. Okolo tří odpoledne si mne moje mamka vzala do parády. Spravila mně vlasy, upravila můj make-up a asi v pět jsem byla připravená. Odjeli jsme do kostela, kde byla připravená pozadí, a nafotili jsme několik fotek.

A potom už byl čas vyrazit do Technické univerzity Arkansas, neboť to bylo místo, kde se prom konala.

Když jsem dorazila, moji přátelé na mne již čekali. Vstoupili jsme do velké haly, kde se nacházelo jídlo a pití, a dokonce i čokoládová fontána, a kde jsem strávila většinu času. Pak tam byla další, čtvercová, místnost. Tam hrála muzika, nejvíce tedy rap a DJ. Také tam byla tma a taková ta blikající světýlka, která vás na moment oslepí, když se do nich podíváte přímo.

Nejvíce bych celý tento zážitek přirovnala k takové menší diskotéce, kde lidé byli oblečení v oblecích a šatech, především těch dlouhých na zem.

Nejspíše okolo osmi hodin se taneční parket začal vyprazdňovat, a když jsme mi odjeli – přibližně 8:30, což tedy bylo později, než jsem čekala – již téměř nikdo tam nebyl. Náš původní plán, kam jít po ukončení prom, byl jet do městečka Van Buren a jít bruslit. Naneštěstí jsme tento plán neuskutečnili, protože arénu, kde se dalo bruslit, uzavřeli dříve, než jsme byli schopni vůbec opustit naše město Ozark.

Takže místo tohoto neúspěchu jsme odjeli do Clarksville do restaurace, kde jsme si objednali jídlo. Tehdy jsem se snažila zaplatit kartou, ale stalo se už podruhé, že mi karta nefungovala. Po několika neúspěšných pokusech zaplatit kartou jsem to vzdala a zkontrolovala hotovost, ale neměla jsem dost peněz. Byla jsem tedy již připravena svou objednávku zrušit, ale řekli mi, že mi mou objednávku dají stejně. Takže nakonec jsem nedorozuměním dostala jídlo zadarmo.

Když jsme dojedli, vrátili jsme se do našeho maličkého městečka Ozark a přespali jsme u jedné z kamarádek.

Odjezd z USA se blíží

image21

Letenku mám z města Fort Smith na 30. května. Ale do Prahy přijedu kvůli časovému posunu a čekání čtyři hodiny v Atlantě a v Amsterdamu až 31. května.

Posledních několik týdnů jsem vlastně začala přemýšlet o tomto dni docela často. Uvědomila jsem si, že si ani moc nepamatuji, jaký byl můj život předtím. Pokaždé, když si snažím vybavit, co jsem dělala, v mé mysli se zobrazí pouze útržky vzpomínek. Je to například pouze vzpomínka mé cesty do školy nebo na trénink.

Ještě než jsem odletěla na tento úžasný rok, říkala jsem si, že se mi bude stýskat. Připravila jsem se na stesk po rodině a domově. Ale na co mě nikdo nepřipravil, je ten neustálý strach.

Hrozba odjezdu a návratu do země pro mne nyní neznámé probudila mocný strach, který se mnou po posledních pár týdnů cloumá. Nemám ani tak strach z reparátů, protože jsem se rozhodla, že nechci opakovat, ale z uvědomění. Z uvědomění, co mne tento rok stál. Co jsem ztratila, protože jsem odjela. Vím, že ztráta téměř čehokoli by nikdy nevyrovnala všechny ty úžasné zážitky a nové zkušenosti, které jsem zde nabyla. Ale několik lidí, které jsem považovala za přátele, jednoho dokonce za velice dobrého, už mě oddělili od svého života a nemyslím si, že mám šanci se tam vrátit. Ani nevím, jestli bych chtěla po tom, co se mezi námi událo. Ale ten mocný drak strachu v mé hrudi se probudil a nelze ho umlčet.

Po celé měsíce jsem si okolo sebe pečlivě stavěla malou bublinu. Protože stěna této bubliny byla velice silná, jen máloco stěnou proniklo a bylo velice těžké mě ranit. Po dlouhý čas jsem měla hlavu v oblacích a trvalo mi dlouhou dobu vrátit se zpátky na zem. Stěna mé bubliny se pomalu ztenčuje a já přemýšlím, co se stane, až praskne.

Ale přesto všechno bych tento rok na střední škole v USA nikdy za nic nevyměnila. Během tohoto času jsem musela přestát všechno bez podpory své pravé rodiny. A to mi ukázalo, že ta nejdůležitější věc není nic jiného než rodina. Naučila jsem se, že má rodina by mě vždy podpořila a ukázala cestu ven, když bych se ztratila. Během tohoto roku jsem vyspěla mnohem více, než jsem si dokázala představit. Uvědomila jsem si, že už je mi sedmnáct, a já se tudíž již nemohu chovat nezodpovědně, neboť dalších několik let rozhodne o zbytku mého života. A bez mé rodiny bych nikdy nebyla tam, kde jsem, a za to jim budu navždy vděčná. Rodina je to nejcennější, co v životě máme, a neměli bychom ji brát nadarmo.

A je to tu

image22

Nadešel onen den. Den, kterého jsem se obávala a těšila se na něj zároveň – můj odjezd.

Protože v Arkansasu byly a stále ještě jsou veliké povodně, největší, jaké kdy zažili, musela jsem si změnit svůj let, neboť bych se nedostala na letiště, ze kterého jsem měla původně odlétat. Nakonec jsem odlétala z letiště z městečka Fayetville ve stejný den – tedy ve čtvrtek – jen o něco dříve. Do Prahy jsem s novou letenkou přiletěla též dříve, což nám poničilo plány.

První slzy mě dostihly již cestou na letiště. Moje sestřička mě objímala celou dobu. Poté, co tyto slzy vyschly a další várku slz jsem byla schopna zatlačit a udržet v sobě, jsem se už jenom klepala. Mé srdce se konečně zlomilo až o hodinu později, kdy jsem musela dát své poslední sbohem. Hlavou se mi honilo asi milion scénářů, jak zůstat zde v USA, ale zároveň se navrátit zpět do Prahy a vidět svou rodinu…

Fronta na zkontrolování příručních zavazadel byla velice dlouhá. Když jsem znovu vyšla za roh a byla schopna vidět místo, kde má hostrodina původně stála, již tam nebyli… A tímto začal jeden z nejdelších dnů, jaké jsem kdy zažila. Když mě konečně zkontrolovali, což proběhlo bez problémů, moje letadlo mělo odlétat přibližně za deset minut. Do správného gatu jsem téměř doběhla, neboť již začali hlásit mé jméno s oznámením, že mám dvě minuty na nastoupení do letadla.

Z Fayetville jsem letěla do Atlanty, let trval hodinu a půl. V Atlantě jsem měla pouze hodinu na přestup, což mě docela vystrašilo, neboť jsem si byla jistá, že správný gate nemohu najít včas. Naštěstí jsem narazila na rodinku, jež měla stejný let jako já, a ta mne dovedla ke správnému gatu, dokonce i s časovým náskokem.

Konečně pohodlně usazená v letadle, s polštářem za hlavou a přikrývkou na kolenech jsem si pustila nějaký film a později ulehla k spánku. Spánek však netrval příliš dlouho…

Když letadlo konečně přistálo, tehdy již v Amsterdamu, byla jsem unavená a rozlámaná z dlouhého letu a nemohla jsem se dočkat, až konečně dorazím do svého rodného města – Prahy. Znovu jsem měla přibližně hodinu na přestup. Naštěstí jsem vše zvládla v pořádku a v letadle jsem byla pohodlně usazena s patnáctiminutovým náskokem. Let trval přibližně hodinu a v Praze jsme přistáli o 20 min dříve, nežli jsme původně měli. Zavazadlo mi přijelo téměř okamžitě a já jsem konečně byla připravena vidět lidi, které jsem nyní deset měsíců zanedbávala.

Dne 9. června 2019 jsme se vypravili na dobrodružnou cestu za poznáním jižní Francie. Pohodlnost nočního cestování je diskutabilní, zvlášť když musíte čelit utlačování ze strany okolních cestujících. Cesta byla sice dlouhá, ale odměnou bylo spatření Pont du Gard v odpoledních hodinách. Tento starý akvadukt se pne nad řekou Gard a je jednou z nejvýznamnějších památek Francie. Dále jsme pokračovali do města Avignon, kde ovšem z důvodu francouzského státního svátku nejezdila veřejná doprava. Prohlídka byla proto odložena na následující den.

V Avignonu jsme viděli onen poloviční most, zpívali do nekonečna Sur le pont d’Avignon, navštívili papežský palác a poté vyjeli do druhého největšího města Francie, Marseille. Šli jsme se podívat na baziliku Notre Dame de la Garde, kam jsme sice trošku potupně dojeli vláčkem, ale nakonec se to ukázalo být dobrým nápadem vzhledem k výšce kopce. Z katedrály byl nádherný pohled na celé město. Po cestě na ubytování jsme se zastavili na útesech Calanque de Callelongue, kde jsme se pokochali výhledem na moře.

Čtvrtý den cesty konečně vysvitlo slunce. Saint -Tropez se všem líbilo, hlavně moře a přístav s jachtami. Poblíž města je malé městečko Ramatuelle. Navštívili jsme tamní trhy a prohlédli si malebnou kamennou vesničku. Den jsme zakončili koupáním v moři v Port Grimaud, městečku připomínajícím italské Benátky.

Poslední den jsme započali návštěvou proslulého města Cannes, kam se sjíždějí celebrity z celého světa na filmový festival. V den naší návštěvy bohužel slavný červený koberec prali, takže nám musela stačit látka na schodech. Pokračovali jsme do parfumerie Fragonard, kde jsme viděli, jak se vyrábí parfémy a mýdla, které jsme si mohli později zakoupit. Nad parfumerií se tyčila malebná vesnička Èze, kterou jsme si v rychlosti prošli.

Celý zájezd jsme ukončili v Monaku, kde jsme navštívili oceánografické muzeum. Všichni byli nadšení. Mohli jsme zde spatřit například medúzy, mořské koníky, žraloky a mnoho dalšího. Dále jsme pokračovali do známého kasina, které si mohli starší účastníci projít (vstup byl od 18 let). Ve večerních hodinách jsme odjížděli přes Itálii do ČR. Zprvu byla naše cesta nudná, ale autobusu se rozbilo turbo, takže se za námi od rána kouřilo, a tím byla cesta zpestřená.

Emma Bednaříková, Markéta Prošková, Anna Turnerová (S6B)

Galerie

teribear 2018

Teribear hýbe Prahou je sportovně-charitativní akce, probíhá pod záštitou nadace Terezy Maxové. Je určena všem, kdo chtějí pomoci znevýhodněným dětem. Po deset dní non-stop máte příležitost udělat dobrý skutek, a to i opakovaně.

Nemusíte trénovat! Čas ani styl nerozhoduje.

Za každý kilometr, který urazíte a zaznamená váš čip, věnují partneři akce na konto nadace 30 Kč.

Kdy:  5.–14. 9. 2019 nepřetržitě. Můžete přijít kdykoliv.

Kde: V parku na vrchu Vítkov v Praze u Národního památníku.
Stanovený okruh bude oproti loňsku rozšířen na cca 1,5 km.

Tým naší školy se bude účastnit již pátého ročníku. Do projektu se zapojila vždy celá řada studentů a přidali se i učitelé. Ve čtvrtek 5. 9. bude náš tým zaregistrován. Informace o převzetí čipů vám podají učitelé Tv nebo já osobně.

Marie Satrapová, kabinet Bi (205)

Další informace naleznete na www.teribear.cz

V minulém týdnu se část třídy S7B společně s Karlou a Kryštofem (S7A + 5S) vydala na turistický kurz do Slovenského ráje. Naše průvodkyně po cestě Slovenským rájem byly Lenka Jansová a Markéta Hauptmannová. Výprava začala v pondělí v 6.40 na Hlavním nádraží v Praze. Po nekonečné šestihodinové cestě jsme se ocitli v Popradu, odkud jsme se vydali místní lokálkou do obce Vydrník, z níž jsme vyšli do našeho šest kilometrů vzdáleného cíle, Autokempu Podlesok. Ubytováni jsme byli ve dvoupatrových chatkách, které měly své vlastní sociální zázemí. Nicméně ve většině případů sprchy zůstávaly nevyužité, všichni se raději po túře vykoupali v nedalekém potoku.

Nicméně přijeli jsme kvůli „výletování“. První den jsme se proto vydali dolinou Veľký Sokol. Pro většinu z nás se jednalo o první konfrontaci s obávanými žebříky. Ty pomáhají překonat úseky trasy, které jinak nejsou dostupné. Po vystoupání neuvěřitelných 250 výškových metrů jsme se ocitli na rozcestí Glacká cesta, ze kterého jsme se vydali po turistických cestách, tentokrát bez žebříků, zpět dolů do údolí, okolo Suché Belé. V kempu většina odpočívala, 24 ušlých kilometrů bylo na našich nohou znát.

Za zmínku rozhodně stojí naše stravovací zařízení, restaurace Rumanka. Obsluha byla velice milá, dokonce nám byla dopředu nabídnuta speciální nabídka jídel pro vegetariány, bezlepkové a bezlaktózové strávníky. Zároveň nebyl výběr jídel jakkoliv chudý, každá skupina lidí (vegetariáni, bezlepkoví, bezlaktózoví i ti bez preferencí) dostala na výběr ze tří různých jídel. Všichni tedy byli spokojeni.

Druhý den jsme se vypravili na Kláštorisko, tam jsme se rozdělili na dvě skupiny, jednu výkonnější a jednu méně výkonnou. V poměru 9 ku 6 pro výkonnější jsme se vydali na další trasu. Devět lidí se vydalo na ty největší žebříky, které překonávají v jednu chvíli výškový profil 80 m Sokolnou dolinou a 6 lidí se vydalo na Veľký Kysel. Část zpáteční trasy jsme sice sdíleli, nicméně shledali jsme se až v kempu.

Třetí den jsme se rozdělili již v kempu, a ačkoliv jsme začátek trasy měli stejný, rychlejší skupina ho prošla rychleji a dále si na rozdíl od skupiny B, která se vydala na zpáteční trasu již po výšlapu Suché Belé, skupina A došla až na Malou Poľanu, odkud se po zastávce v restauraci na občerstvení vydala zpět do kempu.

Pátek se již nesl ve znamení odjezdu, nikomu se samozřejmě domů nechtělo. Po vydatné snídani a svačině jsme se okolo dvanácté opět vydali do Vydrníku, vedro naštěstí tentokrát nebylo tak úmorné jako v pondělí. Po patnáctiminutové cestě do Popradu jsme konečně nasedli do modrého pendolina a vydali se na tentokrát ne tak zdlouhavou, nicméně stále šestihodinovou, cestu zpět do Prahy. K naší smůle bohužel v jídelním vagónu došla svíčková.