Naše škola se pro tento rok rozhodla zapojit do česko-německého projektu s názvem Básně z koncentračního tábora. Tento projekt má za úkol přiblížit německým studentům českou osobnost Josefa Čapka, který v koncentračním táboře strávil skoro celou válku a psal tam básně, které za ostnaté dráty mohli vynášet například jen postupně propouštění studenti, zadržení 17. listopadu 1939. Naším úkolem je tedy sesbírat co nejvíce informací, ze kterých budeme čerpat pro naši konečnou práci. Ke konci úvodu bych chtěl jenom připomenout, že celý tento projekt škole navrhla bývalá studenta našeho gymnázia Tereza Todorová, která nyní pracuje v Památníku Karla Čapka na Strži, a z profesorského sboru se ho ujaly Klára Hausmannová, Jaroslava Kubelková a Iva Tupá.
V pondělí 12. října 2015 se v učebně dějepisu konala první schůzka česko-německého projektu Básně z koncentračního tábora.
Tereza Todorová nám osvětlila, co od tohoto projektu očekává ona, nabídla nám pomoc se shromažďováním materiálů a poté už nám představila nejdůležitější osobu besedy – Kateřinu Dostálovou, vnučku Josefa Čapka, milou, skromnou paní, jež byla velice ráda, že s námi může o svém dědečkovi mluvit, a celá beseda se proto odehrávala v příjemné atmosféře. Nejdříve jsme zhlédli krátký dokument o Josefu Čapkovi, v němž nám byl představen jako žurnalista, malíř a hlavně velký odpůrce nacismu. Dozvěděli jsme se základní informace o jeho zadržení a transportu do koncentračního tábora Buchenwald, kde, v době největšího strádání, napsal nádherné básně a namaloval obrazy s tematikou koncentračních táborů.
V druhé části besedy nám paní Dostálová ukázala Čapkovy básně i dopisy, které v koncentračním táboře psal své rodině, a vyprávěla nám o metodách vynášení jednotlivých částí mimo tábor pomocí propuštěných spoluvězňů.
Rádi bychom paní Dostálové poděkovali za ochotu podělit se s námi o své vzpomínky a přiblížit nám, kdo byl Josef Čapek očima jeho nejbližších. Z vyprávění bylo patrné, že je na svého dědečka velmi pyšná, a my víme, že je to tak správně, a sami jsme si při besedě uvědomili, jak je důležité připomínat si a ctít takové, jako byl právě Josef Čapek.
Vojtěch Minařík, S6B
Ve středu 18. listopadu 2015 jsme se v doprovodu profesorky Tupé a Hausmannové zúčastnili již druhé akce česko-německého projektu.
Po druhé vyučovací jsme se vydali jen o pár ulic níže do Bia Oko, kde jsme zhlédli dokument „Zvláštní akce Studenti“. Byli jsme seznámeni s detaily o událostech 17. listopadu 1939, se zatýkáním studentů, s uzavřením vysokých škol a s popravou devíti studentských funkcionářů. Dále jsme si vyslechli svědectví studentů o jejich čekání v ruzyňské jízdárně, přepravě do koncentračního tábora Sachsenhausen nedaleko Berlína a následného pobytu v něm. Jeden z posledních žijících studentů uvězněných v Sachsenhausenu, pan Vojmír Srdečný, se po skončení filmu spolu s jeho autorem Petrem Vovsou posadili na pódiu, aby s námi a s dalšími přítomnými diskutovali o těchto událostech.
Z Oka jsme dojeli na Malostranskou – do Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského, kde pro nás byl připraven program o 17. listopadu 1939 i 1989. Nejdříve jsme si zrekapitulovali, co již víme, potom jsme byli rozděleni do skupin, abychom vypracovali různé reportáže, statistiky a shrnutí jednotlivých osudů či prvků těchto dnů. Po prezentaci našich prací jsme prošli výstavu na stejné téma, kde jsme viděli například originální vyhlášku o zavření vysokých škol, předměty z koncentračních táborů nebo písemnosti náležící Janu Opletalovi.
Okolo třetí hodiny jsme se plni nových vědomostí rozešli domů.
Jolana Ordeltová, K5A
Na středu 6. ledna 2016 nám Tereza Todorová domluvila návštěvu Vojenského ústředního archivu v Ruzyni, kam v noci z 16. na 17. listopadu odvezli studenty z vysokoškolských kolejí. Kolem dvanácti set studentů zavřeli do ruzyňské jízdárny, kde pod výhrůžkou palby ze samopalů strávili noc opřeni jeden o druhého s nutkavými myšlenkami, jak to skončí. Na témže místě nacisté zastřelili oněch devět studentských představitelů a o tři roky později nejvýznamnější české armádní špičky. Ještě dnes můžete ve stěnách spatřit díry po německé palbě.
Přesně do těchto prostor jsme měli možnost se dostat. Prováděl nás pan Július Baláš, který si pro nás připravil mapy koncentračních táborů; plánky domů, do kterých posílali nacisté živé lidi, jen aby je mohli obrat o zlato, oblečení a nakonec je na konci uličky s názvem ‚Poslední cesta‘ zastřelit; dále jsme viděli dobové fotky (pro přiblížení například lidí či přesněji toho, co z nich ještě zbývalo; vojáků; prostor koncentračních táborů; konečně i tváří lidí, kteří se právě dozvěděli, že válka končí); spisy (jeden ze spisů se týkal i novináře Julia Fučíka nebo i Vojmíra Srdečného); vzpomínky zadržených a dotazníky, do kterých lidé vyplňovali, zdali se nezúčastňují protifašistického odboje.
Vše, co jsme potřebovali, jsme si nafotili i natočili a zamířili k východu z bývalých ruzyňských kasáren.
Michaela Dvořáková, 4S