Počátkem června roku 2013 jelo 40 studentů našeho gymnázia, tři profesorky a dva páni řidiči na šestidenní zájezd do Švýcarska. Program to byl skutečně nabitý, čemuž odpovídal i termín odjezdu – odjížděli jsme již v pátek v deset hodin večer, abychom se mohli vyspat cestou a ušetřili tak jednu noc. 

Po téměř osmihodinové cestě převážně nočním Německem jsme za svítání konečně dojeli k prvnímu cíli naší cesty, a to k Bodamskému jezeru. Vystoupili jsme zde z autobusu, leckdy ospalí a znavení, a vyrazili jsme ke břehu. Ledový vzduch linoucí se od jezera udeřil do našich tváří, čímž nás trochu probral. Vzápětí jsme spatřili krásnou, azurově zbarvenou vodu jezera, u nás v Čechách velmi neobvyklou. Prošli jsme se na rakouském břehu jezera, pokochali se pohledem na zdejší amfiteátr i krásné hory kolem, a poté jsme se uchýlili zpět do autobusu, kterým jsme vyrazili směrem na největší švýcarské město, na Curych. Cestou jsme měli poprvé možnost spatřit krásnou švýcarskou krajinu – čili typickou architekturu, zdejší roztomilé chaloupky, hrdě se tyčící hojně se vyskytující červené vlajky s plusem uprostřed a hlavně všudypřítomné krávy, které jsou zřejmě pro Švýcary více než důležité.

Okolo desáté hodiny jsme dorazili do Curychu. Spatřili jsme zdejší administrativní budovy, elegantní staré tramvajové vozy a zdejší architekturu. Zastavili jsme u Curyšského jezera a vyrazili jsme do města. Prošli jsme si zdejší , velice pěkné a luxusní centrum a neopomněli jsme ani Bahnhof straße, patrně nejvýznamnější obchodní ulici ve městě. Po necelé hodince jsme se vrátili zpět k jezeru, avšak právě v té době se zahalilo mlhou a my jsme viděli mnohem méně, než bychom viděli za jasného počasí. Navíc začalo v době našeho pobytu v Curychu lehce pršet.

Lehce zmoklí jsme Curych opustili a vydali se k další části našeho výletu, k Lutzernu, který bývá mnohými lidmi označován za nejhezčí švýcarské město. Přesun trval necelé dvě hodiny, a už se před námi ukázalo nejkrásnější město v celé své kráse. Měli jsme tu možnost spatřit zdejší univerzitu, nádraží a třeba i nejstarší barokní kostel na světě!

Po přechodu přes střechou opatřený dřevěný most s květinami, který mi trochu připomínal Benátky, se však spustila prudká průtrž mračen, která nám značně znepříjemnila pobyt v tomto krásném městě. Chvílemi bylo pomalu nemožné normálně pobývat pod holým nebem. V tu chvíli však mnozí z nás ještě nevěděli, co se děje našim krajanům v Česku…

Po opuštění Lutzernu jsme se vydali do samého srdce Alp, do horského střediska Interlakenu, kde jsme měli na dva dny zamluvený hostel. A bylo to vskutku pěkné ubytování! Elegantní budova nám nabídla pěkný interiér, ve kterém jsme strávili zbytek dne, ale rozhodně jsme se nenudili. Měli jsme možnost zahrát si šachy, kulečník, navečeřet se přímo na místě nebo se připojit na internet… Když jsme byli dostatečně zmoženi, což jsme z cesty z Čech vskutku byli, tak jsme šli spát.

Následujícího dne nás čekaly čistě hory. Dopoledne jsme absolvovali výšlap k Trümmelbachským vodopádům – šlo o velmi zajímavou podívanou. Nahoru jsme vyjeli lanovkou, která byla zabudovaná do jedné jeskyně, a když jsme vyjeli na vrchol, čekal nás nádherný výhled na alpské hřebeny. Kromě toho jsme však dále pokračovali k vodopádům – ty se s obrovským hlukem a divokými vlnami valily jeskyní, kde se nacházelo několik vyhlídek přímo na bouřící řeku. Všudypřítomná voda se navíc valila i po schodech a po pěšinkách, takže nešťastníci, co nedejbože zapomněli deštník či pláštěnku, poněkud navlhli.
Když jsme pak slezli z kopce dolů, tak jsme po návštěvě obchůdku se suvenýry, kterou někteří absolvovali, nastoupili zpět do autobusu a vyrazili na další toulky Alpami. Cestou jsme se kochali pohledem na alpské velikány Jungfrau, Eiger a Mönch.

Po zastávkách u několika jednotlivých vodopádů, zpravidla se valících po kamenných skalách přímo dolů, jsme přesně v poledne navštívili Gründelwald, jedno ze zdejších nejvýznamnějších horských středisek. Dorazili jsme právě kolem poledne, což hrdě hlásily i hodiny na zdejším kostele. Protože byla neděle, všechny obchody byly jako v celém Švýcarsku uzavřeny – proto zde byla atmosféra klidná a mezi krásnými roubenkami se zde potulovali převážně turisté jako my.

Odpoledne jsme pak navštívili mohutný nedaleký ledovec , který nás okouzlil svým majestátným panoramatem, a nejvíc nejspíš svou ohromnou skálou, ze které se valila voda, která si razila cestu mohutným údolím, kde jsme také započali výšlap. Ten byl vskutku náročný, ale nakonec jsme směle vystoupali k horské boudě, lehce obrostlé stromy, odpírajícími nám ten krásný pohled na skálu. Výprava se však vydala dále směrem zpět do Gründelwaldu, kde na nás čekal autobus s panem Janem, řidičem. Cesta však byla neméně náročná, protože jsme dokonce narazili na hromadu sněhu, kterou jsme museli přelézat, a dokonce jsme kdesi v pozadí slyšeli sesun laviny!

Vše jsme naštěstí přečkali živí a zdraví, a cestou kolem ovčího výběhu jsme dorazili k autobusu. A čekal nás opět Interlaken a zdejší honosný hotel…

Pondělí bylo dalším dosti nabitým dnem. Začalo to opuštěním Interlakenu směrem do francouzsky mluvící části Švýcarska, a cestou jsme navštívili druhé zdejší významné místo, a to horské středisko Gstaad. Ten nám nabídl pohled na tradiční roubenky, a co zde bylo bezesporu nejzajímavější, byl průvod krav, jdoucí si to vesele přímo hlavní ulicí!
Po této podívané jsme již definitivně opustili německy mluvící část a zamířili jsme si to do Vevey. Cestou jsme viděli některé technické zajímavosti, jako byly zdejší silniční mosty překonávající leckdy velmi vysoká údolí, a také jsme samozřejmě hleděli na spoustu krásných zasněžených vrcholů.

Když jsme pak dorazili do Vevey, přivítalo nás především obrovské Ženevské jezero s krásnými horami v pozadí. V samotném městě jsme však strávili jen asi dvacet minut, protože program byl nabitý a my neměli času nazbyt. Po krátké procházce po břehu, kde jsme mimochodem měli tu možnost vidět vskutku kuriózní situaci, a sice autobus, který si to vesele zajel do jezera a musel být loven policisty – to všechno samozřejmě za doprovodu blesků z fotoaparátů zvědavých turistů, mezi které jsme se tak trochu zařadili i my
To už na nás však čekala čokoládovna Cailler, významná švýcarská značka. Cesta trvala asi čtyřicet minut, a jakmile jsme dorazili, ucítili jsme příjemnou vůni zde vyráběné čokolády. Čokoládovna nám otevřela vrata, a my jsme vepluli dovnitř. Po krátkém pobytu ve zdejším obchůdku s čokoládou, kam jsme se stejně měli po skončení prohlídky vrátit, nás zdejší pracovníci pustili do areálu výroby, kde jsme za doprovodu audionahrávky sledovali příběh caillerské čokolády. Rovněž jsme se dozvěděli něco málo o historii světoznámé firmy Nestlé, a nechyběla ani ukázka technická – se zájmem jsme měli možnost sledovat pás aneb cestu čokolády ze začátku v podobě rozplizlé hnědé hmoty až k úhledným tabulkám zabaleným do čistého papíru. A když pak byly naše hlavy dostatečně nasyceny vědomostmi, byl čas nasytit naše žaludky, takže jsme se přesunuli k mnohými zřejmě nejočekávanější části, a to k ochutnávce!
Zpočátku jsem se bál, abych si zbytečně neudělal chutě a pak byl hladový, ale to jsem se šeredně spletl! V degustační místnosti hrdě tkvěl asi tucet plat s kousky všemožných čokolád, jaké jen továrna vyprodukuje, a takové množství člověka pomalu až přeplácalo.

S plnými žaludky jsme se nakonec přesunuli tam, kde jsme začali, a sice do obchodu se suvenýry. To byla však panečku jiná! Když jsme dorazili, měli jsme z hladu potřebu vykoupit pomalu celý obchod, ale nyní, plně nasycení, jsme ani tak po velkých nákupech netoužili, poněvadž mnozí měli v tuto chvíli čokolády dost.

To však nebylo vše. Čekala nás totiž ještě sýrárna! Asi půl hodiny autobusem vzdálená sýrárna honosící se názvem La Maison du Gruyère. Zde byl průvodce tištěný, a dokonce česky, ikdyž s drobnými chybkami. Ochutnávku jsme tu dostali hned na začátku, takže rovnou se sýrem jsme se mohli vydat na cestu továrnou. Nejprve jsme vyzkoušeli asi patnáct různých vůní, které se přidávají do sýrů (hlavně bylinky), a pak už jsme se ocitli nad obrovskými káděmi, kde se vyrábí sýr.

Sýrárna byla o něco menší, než čokoládovna, ale i tak to bylo zajímavé poznání.

Náš den se však pomalu uchyloval ke konci, proto jsme vyrazili směrem do francouzského Annemasse, kde jsme měli zamluvené ubytování na další dva dny. Cestou jsme ale jeli přes Montreaux, luxusní městečko na břehu Ženevského jezera, které je známé jako místo, kde se pravidelně schází slavní lidé z celého světa. A město na to i vypadalo. Luxusní hotely na každém rohu, upravené budovy, a hlavně elegantní promenáda po břehu jezera, kde se nacházela i socha slavného Freddieho Mercuryho.
Když jsme se dostatečně pokochali, opustili jsme Švýcarsko a navštívili Francii. Do Annemasse jsme dorazili vcelku pozdě, až kolem půl deváté, což bylo oproti půl sedmé, jako jsme dorazili do Interlakenu, celkem později. Zcelí znavení jsme se ubytovali v podle mnohých a příliš těsných hotelových pokojích, a strávili jsme tu zbytek dne.

Následující den byl tak trochu výjimka – žádné Švýcarsko, nýbrž jen a jen Francie. Dopoledne jsme měli se vydali do kaňonu Gorges du Fier, místa se spoustou kamenných bludišť a podivuhodných zkamenělých tvarů. Po úzkých dřevěných cestičkách zavěšených na skalách jsme se vydali vstříc dobrodružství v kaňonu.

Po kaňonu jsme se vydali do asi padesátitisícového provinčního městečka Annecy, hlavního města zdejšího departmentu Horní Savojsko. Zde na nás již čekali dva němečtí známí paní profesorky Nedbálkové, kteří nám se vší laskavostí poskytli prohlídku města. Tím největším překvapením byly asi právě se rojící včely, které mnohé vyděsily. Vyšli jsme k zdejšímu zámku, ten byl však zavřený a další prohlídka byla až za dlouho, proto jsme tuto položku z našeho seznamu vypustili a vydali se do centra. Zde jsme měli dost času na prohlídku, a jistě toho času i všichni dobře využili.

Annecy nám předvedly Francii, jak jí známe z obrázků. Romantické uličky, obchůdky i vodní kanály (spíše benátský prvek). Po dvou hodinách jsme se sešli před zdejší velkolepou radnicí, a pak vyrazili směrem k hotelu. Cestou jsme se pouze stavili v supermarketu doplnit zásoby.
Inu, nastal poslední den našeho zájezdu. A byl to den dost plný! Po příjemné snídani v hotelu jsme vyrazili do nedaleké Ženevy, kde jsme si prohlídli honosné centrum tohoto světově významného města, v němž sídlí nejedna důležitá organizace, jako např. Červený Kříž.
Velkolepě působil především zdejší vodotrysk, stříkající do výšky 170 metrů!
Čas však hnal kupředu, takže jsme Ženevu opustili a vydali se do hlavního města celého Švýcarska, do Bernu. Ten nám předvedl něco poněkud jiného, než města předchozí. Viděli jsme domy s širokými podloubími, kde by nebylo těžké přečkat déšť, počasí však bylo nádherné.

Vydali jsme se místy rozkopaným centrem ke zdejšímu kostelu s vysokou věží, který jsme si prohlédli, a pak jsme zamířili přes most na druhou stranu, kde byli ve výběhu živí medvědi, a zároveň se nám naskytoval majestátný pohled na krásné město. Pak jsme se vrátili zpět, město jsme si prošli, a pak již vyrazili směrem domů…

Naší poslední zastávkou byly Rýnské vodopády u Schaffhausenu. Odborně ani nešlo o vodopády, byly to totiž peřeje, ale i tak opravdu stály za to! Krásný přírodní úkaz, který (nejen) mně vyrazil dech! Pokud bych měl vybrat největší zážitek, zřejmě bych volil vodopády…
Po dostatečném pokochání se jsme vyrazili již definitivně domů, přes Stuttgart, Mnichova a Plzeň až do Prahy…

Nakonec jsme celí zlámaní dorazili krátce po půl šesté ráno. Město se již částečně probralo z povodní, ale stejně jsme byli svědky pozměněné dopravy a částečného zmatku.

Náš zájezd však skončil, a já bych chtěl moc poděkovat naší třídní profesorce, paní profesorce Nedbálkové, která zájezd tak pěkně zařídila, a rovněž profesorkám Dvořákové a Zadorožné, které jely jako doprovod. A nesmím zapomenout ani na pány řidiče, pana Jana a pana Pavla, kteří nás provázeli celým zájezdem a poskytli nám výklad ke každé zajímavosti, kterou jsme minuli.

Doufám tedy, že v budoucnu budu mít opět možnost jet na takto zajímavý zájezd, protože tento se mi moc líbil!
Takže zase někdy

Ondřej Kukan, 2S