Je to smutné, ale je to tak. Čekají nás poslední dva dny v Albánii. Jsme v obci Vermosh, asi tak nějak na úplném konci světa, obklopeni horami. Probouzíme se s mečením ovcí a cinkáním kravských zvonců. Snídáme, po chladnější noci se nahříváme na slunci. Po prezentaci žluvy, dudka aj. nachytaných živočichů se skupina vedená zejména místní fenkou Čimi vydává do kopců. Druhá – spíše biologická – zůstává v údolí. Obě skupiny se scházejí po celém dni ve frontě na sprchu. Co je ale důležitější, je skutečnost, že obě skupiny jsou spokojené a naplněné dojmy a znalostmi. A všichni se těšíme na večeři, kterou máme tentokrát po albánsku, u stolu a s obsluhou. Krásné rozloučení s místní nedotčenou oblastí. Je ale vidět, že brzy bude vše jinak. Staví se penziony, silnice je dobře sjízdná téměř až sem.

Poslední den v poklidu vstáváme, balíme a jdeme na krátkou rozlučkovou vycházku, hledáme ještě tesaříka alpského. Oběd, dobalujeme a jdeme k nedalekým vodopádům, kde nás má nabrat autobus. Vodopády a kaňon jsou takovou krásnou tečkou za pobytem v Proklatie, vše ještě zpečetíme osvěžující koupelí. Přijíždí autobus, najíždí na most a kolo se začíná propadat. Je to tak, informace od místních, že tudy autobusy běžně jezdí, byla asi mírně zkreslená. Autobus otáčí, pojedeme jinudy, cesta se nám protáhne, ale nám to nevadí. Chvíle strávené v Albánii ve společnosti fajn lidí nám níkdo nevezme! Kam to bude příště???