Letos na podzim jsme opět vyrazili do divadla a já jsem požádala Filipa Kořínka, aby vám zprostředkoval své zážitky. Doufám, že vás pobaví!

Zuzana Kz

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách

Žijeme v uspěchané době. Tato myšlenka se nese celou hrou a je vlastně tím původním zřídlem myšlenky, vedoucí až ke zkomprimování všech Shakespearových her do pouhých sto dvaceti minut. Tato hra, původně napsaná třemi americkými autory a až později přeložena do češtiny, se o to alespoň pokouší. Tři herci v černém, kteří částečně parafrázují filmovou sérii Muži v černém a zároveň prodavače teleshoppingových „výrobků“ firmy WS International. Zlaté iniciály WS zde ovšem představují zřejmě něco poněkud odlišného. Každopádně se jedná o mnohovrstevnou divadelní inscenaci, plnou humoru téměř pro každého. Od přímého až primitivního humoru, k tomu intelektuálnímu a historickému. Herci Divadla v Dlouhé (Táborský, Vondráček, Matějka) se však s tímto postmoderním výtvorem popasovali velice úspěšně.

Komunikace s divákem je jedním z hlavních stavebních kamenů hry. Od první chvíle divák pociťuje, jak je s ním manipulováno. Je to komediální vystoupení a hercům se opravdu daří publikum pobavit, i přes místy poněkud otřepaný humor. Herci se přímo obrací do hlediště, mluví s diváky, zapojují je do hry přes hlasování, nechávají si od nich vypomoci s rekvizitami a obrací pozornost diváků k nim samotným. Díky této manipulaci se divák směje, i když vtip je občas dopředu snadno předvídatelný. Na druhou stranu, je zde mnoho historických narážek (ať už na samotného Shakespeara nebo na rozkol mezi Českem a Slovenskem). Což znamená, že i divák prahnoucí po hloubce a tématech k zamyšlení si zde přijde na své. Příkladem budiž existenciální monolog herce, který má za úkol pobavit lidi, ačkoli se třeba sám nebaví. V duchu postmodernismu je vážnost situace v kontrastu s hercovým komickým nosem a dvěma zbylými herci s dalšími klaunskými pomůckami, kteří chápavě přikyvují jeho monologu. Divák se směje od začátku do konce, ačkoliv si uvědomuje vážnost monologu a také manipulaci – vždyť se zde celou dobu hovoří o tom, jak je třeba diváka rozesmát. Podobných scén, vybočujících z původního Shakespearovského tématu, je zde plno a často se stává, že se zacyklí a znásobí tak svůj účinek.

Osobně jsem šel do divadla již s myšlenkou, že půjde o komicky pojatou poctu Williamu Shakespearovi, a byl jsem připraven na leccos. Ze začátku mě velice pobavila narážka na velice aktuální téma „jak to ty k*y zk*ly,“ i když dle mého názoru zde vůbec nebylo zapotřebí pozdější vysvětlení. Samozřejmě mne také zaujala divácky velmi populární rapovaná verze Othela, která je, v Táborského podání pravou hereckou etudou, ovšem parafráze TroilaKressidy formou teletubbies byla také naprosto dokonalá. Občas mě trochu mrzelo, když byl humor příliš prostý a primitivní, protože ze hry vyplývá, že autoři dokážou víc, ale vím, že mísení různých druhů humoru slouží k zaujmutí co největšího počtu lidí. Velice vtipné mi také připadaly různé poznámky ve slovenštině a celý slovenský komentář k „hokejovému utkání o korunu Anglie,“ který dával vzpomenout na sportovní zpravodajství minulého režimu.

Viděl jsem už několik různých seriózních Shakespearových děl, i těch měně seriózních a tato hra se jim svou kvalitou a hereckým zpracováním může téměř rovnat i přes diametrální odlišnost žánru a pojetí. A navíc ušetříte dobrých čtrnáct tisíc korun, víc než sto hodin času a můžete si koupit svého vlastního renesančního sádrového Williama Shakespeara v trpasličím podání vhodného pro každou zahrádku. Ačkoliv se nejedná o žádnou „divadelní ústřici,“ dokáže hra zaujmout a pobavit velký počet různých diváků. Velice povedené.

Filip Kořínek, O8B

7. listopadu 2014 se již po čtvrté konalo finále literární soutěže „Podzimní čtení v Louvru“. Připomeňme si nejprve několik faktů o kavárně Louvre. Kavárna byla založena před více než 100 lety, konkrétně v roce 1902, a s postupem času se stala velmi populární mezi pražskou smetánkou. Pravidelnými návštěvníky kavárny byli Karel Čapek, Franz Kafka, Franz Werfel i Albert Einstein. V roce 1925 zde vznikla česká větev PEN klubu, Klubu českých literátů. Není vhodnějšího místa pro konání literární soutěže, než místo, kde sami literáti sedávali a kde jistě také získávali své podněty.

Profesoři vybraných gymnázií museli v průběhu listopadu pečlivě vybírat finalisty, práce to byla náročná a zodpovědná, neboť bylo nutno přečíst 573 prací. Samotného finále se účastnilo 11 studentů z pěti známých pražských gymnázií – z Gymnázia Budějovická, Elišky Krásnohorské, Na Zatlance, Voděradská a Gymnázia Nad Štolou. Poslední jmenované soutěž organizovalo. Letošní téma navrhoval jako každoročně Michal Viewegh a téma znělo: „Na sklonku večera Emil (po celý den polehávající v nemocničním pokoji) bytostně zatoužil zavolat své ženě, ale náhle si zaskočeně uvědomil, že už je vlastně rozvedený. Nebo ne? Na svou paměť se nyní bohužel nemohl spolehnout.“

Odbornou porotu tvořil výše uvedený známý český spisovatel Michal Viewegh a zástupci z řad profesorů ze zúčastněných gymnázií. Všechny povídky byly nádherné a originální, ale jak už to v soutěžích bývá, jedna z nich musí být nejlepší. Po hlasování porotců jsme se dověděli výsledky. Na prvním místě se umístila Ema Labudová z Gymnázia Budějovická s povídkou, ve které Emil trpí amnézií. Druhé místo získal Marek Blažíček z Gymnázia Elišky Krásnohorské, který neobvyklou interpretací své povídky zaujal nejen porotu, ale i mne. O třetí místo se dělí Šárka Váchová z Gymnázia Nad Štolou a Rudolf Suk z Gymnázia Na Zatlance.

louvre-2014

O hudební doprovod a dobrou náladu se postaral Filip Kořínek z O8B. Na repertoáru byly známé české písně i jeho vlastní tvorba. O moderování soutěže se postarala Kateřina Němcová ze 4B.

Veliké díky patří Hlavnímu městu Praze, které věnovalo na tuto soutěž grant, dále Radě rodičů, která také významnou částkou přispěla, a samozřejmě nesmím opomenout veliké díky Literárním novinám a zejména panu Štolbovi, který noviny na soutěži reprezentoval a zajistil další ceny pro finalisty. V Literárních novinách si navíc můžeme vítěznou povídku přečíst.

Toť je ode mne vše. Jménem paní profesorky Maršálkové – hlavní organizátorky projektu i jménem svým děkuji všem, kteří se zúčastnili, a těším se na shledanou na Podzimním čtení v Louvru 2015.

Vladimír Glingar, Gymnázium Nad Štolou – 6S.

Vítězná povídka

Podíval se na svou levou ruku, ale pak si vzpomněl, že snubák vlastně nenosí, protože hrabat se v autech se snubákem na prstě je pitomost.

Ne že by to už nebylo jedno, když je deset let v důchodu, ale zvyk je zvyk.

Chvíli uvažoval nad tím, že prostě zavolá sestru a zeptá se jí, jestli má ženu,ale pak to zavrhl. Když už jsme u toho, pomyslel si, co tady vlastně dělám? S hrůzou si uvědomil, že nemá sebemenší ponětí, co je tohle za nemocnici, kdy a jak se sem dostal ani kdo ho sem přivezl. Jeho potenciální manželka ho nějak přestala zajímat, tohle bylo důležitější.

Podíval se na vypínač zavěšený na zdi vedle pelesti jeho postele. Náhle přímo prahnul po tom jej stisknout a přivolat někoho, kohokoli, kdo by mu řekl, co se děje, jen tady nebýt sám v tomhle hnusném bílém pokoji s kanylou v předloktí.

Během zlomku vteřiny se rozhodl a vypínač skutečně zmáčkl, a za chvíli se už přivalila sestra. Byla to taková brzká padesátnice s velkým trupem na tenkých nožkách, vlasy krátké a obarvené na v její věkové skupině populární tmavě fialovou barvu. „Copak potřebujete?“

No bezva. To trochu nedomyslel. Horečně přemítal, na co by se mohl zeptat.

„Kdy­ “ vydal ze sebe nakonec směšným, dýchavičným, moc vysoko položeným hlasem; odkašlal si a spustil znovu o oktávu níž. „Kdy jsou návštěvní hodiny, prosím vás?“

Shovívavý úsměv. „V úterý – to je zítra – od deseti ráno do pěti odpoledne.“

„Děkuju pěkně.“

Sestra se odporoučela a Emil znovu osaměl. Docela ho znervóznil výraz, kterým ho počastovala – jako by přesně věděla, jak se věci mají.

Emil byl příliš unavený, než aby se tou záležitostí dál zabýval. Nechá to na ráno.

• • •

Poté, co absolvoval snídani, která vlastně nebyl vůbec až tak špatná, a vrátil se na svůj dvěma polštáři podepřený trůn, do pokoje vkročila skupina lidí v bílých pláštích, které Emil v životě neviděl. Byli to čtyři muži a jedna žena; tři z mužů měli v ruce zápisníky. Jeden z nich, hubený mužík s vlasy pečlivě učesanými v patku, promluvil jako první. „Pan Emil Jánský, šedesát jeden rok“ (zbylí dva, kteří vypadali asi na deset let, kromě toho, že oba měli komickou bradku, si začali dělat poznámky) „Korsakovova psychóza. Hospitalizován třetí den, podávali jsme mu nitrožilně thyamin, jeho stav se od začátku hospitalizace nijak nezměnil.“

Doposud nehybný muž s vlčím obličejem náhle vyhrkl: „Nějaké konfabulace?“

„Ano, pane primáři. Je přesvědčen, že byl automechanik a je v důchodu, ale jeho žena nám řekla, že učí fyziku na gymnáziu.“

Emilovi pokleslo srdce někam na dno žaludku.

„A vštípivost?“

S odpovědí si pospíšila jediná žena v místnosti; taková brzká padesátnice s velkým trupem na tenkých nožkách, vlasy krátké a švestkové barvy: „včera ráno jsem mu řekla, že návštěvní hodiny jsou od deseti do pěti a včera večer se mě ptal, kdy jsou návštěvní hodiny.“

Vlk primář se důležitě vyprsil, zahlaholil pár latinských šplechtů a skupina se zachvěla obdivem. Potom se hubeňour obrátil na Emila: „A jak se dnes máte, pane Jánský?“

Emil měl chuť mu vmést do tváře, že vzhledem k tomu, že mu právě do pokoje nakráčela banda cvoků, co se o něm baví, jako by byl kus masa, a ještě se tváří, že neví, kde pracuje, tak nic moc, ale přinutil se k úsměvu a slovům „dobře, díky.“

Kluci si to zapsali.

Zeptali se ho na pár dalších blbostí, vizita skončila a Emil se vztekle zabořil do polštářů.

Jeho klid netrval nijak dlouho. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil ten mužíček z rána. Postavil se k nohám Emilovy postele a usmál se. „Jak se cítíte?“

„Co je ta psychóza, co jste říkal, že ji mám?“

Doktor na chvíli ztuhl. „Vy si to pamatujete?“

„A proč bych neměl?“

„Protože Korsakovova psychóza, pane Jánský, je to neurologické onemocnění, které způsobí, že ztratíte krátkodobou i dlouhodobou paměť, trpíte konfabulacemi a halucinacemi a neorientujete se v čase. Halucinace se u vás neprojevily, ale podle všeho jste ztratil schopnost si něco vštípit a konfa­ “

„Co to je, ta konfablabla?“

„Konfabulace, to je, když si – protože zapomínáte – mozek snaží vylpnit mezery v paměti tím, že si prostě něco vymyslí. Vytváříte si falešné vzpomínky.“

„A – dá se to léčit?“

„Dá. Je to zdlouhavý proces, ale nakonec se určitě uzdravíte.“ Znovu se usmál a nejspíš doufal, že Emila přesvědčí. Nepřesvědčil.

• • 

Emil si pomalu začal zvykat, že leží v neznámém pokoji na neznámém místě v neznámé posteli, když se dveře otevřely a dovnitř se nahrnula malá a na svůj věk štíhlá žena. Mohlo jí být tak šedesát, měla šednoucí kaštanové vlasy a hnědé oči lemované vějířky vrásek. Emilovi připadala velmi hezká, ale zaskočilo ho, že ho oslovila křestním jménem a přistavila si židli možná až moc blízko.

„Pamatuješ si mě?“

Emil se zarazil, a pak: „…ne.“

Bolestně se usmála, na chvíli se zastavila, jako by jí celá situace přišla směšná, a až potom promluvila. „Já jsem Eva. Tvoje žena.“

Emil měl pocit, jako kdyby někdo vzal gumu a vymazal mu celý mozek. Práce, důchod a nějaký přiblblý návštěvní hodiny byly jedna věc, ale že si nepamatuje vlastní ženu? Chvíli na tu cizinku prázdně zíral, zkoušel, jestli se mu nevybaví nějaká vzpomínka, třeba ze svatby nebo tak něco, ale nic se nestalo. Byl to neznámý obličej.

„Je mi…je mi to líto,“ vytlačil ze sebe. Eva pevně stiskla čelisti k sobě. „To je dobrý. Z toho se dostanem.“

„Řeklas to rodičům?“

Něco se jí prudce změnilo v obličeji. „Cože?“

„Rodiče. Řeklas jim, co se stalo?“

Eva se zavtářila, jako by přemýšlela, co zlého ji ještě může na světě potkat. „Tvoji rodiče…oni umřeli před…sedmnácti lety.“

Emil cítil, jak ho někdo praštil kladivem do hlavy a necítil bolest ani to, jak se mu rozbila lebka a krev mu stéká po spáncích, cítil jen tu prázdnotu, tupost a bezmoc, cítil, jak se kolem něj stahuje beznaděj, jak se mu celá příroda vysmívá.

„Aha.“

Požádal Evu, aby mu pověděla něco o tom, jak žili, než se stala tahle zasraná…psychóza nějakýho krakarova nebo jak to bylo, a Eva mluvila a Emil si říkal, že jestli nic jiného, tak si uměl vybrat ženu, protože Eva měla jeden z těch od pohledu hodných obličejů a moc milý zastřený hlas, a byla vtipná a chytrá a vůbec po všech stránkách dokonalá. A Emil tam tak seděl a poslouchal pohádku o sobě a říkal si, že jestli se to dá vyléčit, jak ten doktor tvrdil, tak je to prostě nemoc jako každá jiná, jenom se projevuje jinak než ostatní. Nic, co by se nedalo zvládnout, a jestli je tohle moje manželka, tak je to pohoda.

Rozloučili se, za Emilem se stavil neznámý doktor a říkal něco o rehabilitacích, a pak už se Emil najedl a uložil ke spánku.

• • 

Poté, co absolvoval snídani, která vlastně nebyl vůbec až tak špatná, a vrátil se na svůj dvěma polštáři podepřený trůn, do pokoje vkročila skupina lidí v bílých pláštích, které Emil v životě neviděl.

Ema Labudová, Gymnázium Budějovická

Ve finále se utkaly týmy z pořadatelské školy!

Učebna gymnázia Nad Štolou se 11. listopadu zaplnila patnácti nedočkavými týmy, odhodlaných poprat se o dvě postupová místa. Již od počátku vládla napínavá atmosféra. První a druhé místo, tedy postupové pozice, nakonec získaly týmy z pořadatelské školy.

Od osmé hodiny ranní propukly na pražském gymnáziu Nad Štolou nelítostné boje o každý bod, který by mohl přinést vytoužený postup do play-off. Po napínavých soubojích ve skupinách postoupily všechny čtyři domácí týmy, zkušení borci z Čakovic a nováčci soutěže z OA Holešovice, kteří překvapili skvělými výkony.

Po krátké pauze začalo jít do tuhého a jediné zaváhání mohlo tým stát vytoužený postup. Hned na počátku pavouka jsme se dočkali velmi dramatického utkání mezi ŠTOLOU A a losvojtos, které rozhodl až vzájemný duel, jež přinesl neočekávaný výsledek a postup losvojtos do semifinále. Dream team, který zcela ovládl skupinu, nečekaně podlehl ŠTOLE B a zbyl na něj pouze boj o třetí místo, které získal přesvědčivým výsledkem 16:4.

Zároveň probíhalo i bratrovražedné finále mezi týmy ŠTOLA B a C. Základní herní část nepřinesla kýžený výsledek, a proto se domácí rivalové Viktor Schwarz a Petr Procházka utkali v závěrečném duelu, který málem skončil remízou na čas, ale Viktor Schwarz nakonec našel výherní pětici a ŠTOLA C se radovala z vytouženého vítězství.

1. místo: ŠTOLA C (Gymnázium Nad Štolou): Viktor Schwarz, Lukáš Havlíček, Matyáš Procházka, Marek Pavlovský, Kristian Racocha

2. místo: ŠTOLA B (Gymnázium Nad Štolou): David Juřica, Barbora Wurfelová, Lucie Ročovská, Petr Procházka, Kryštof Hrubý

3. místo: Dream team (Gymnázium Čakovice)

4. místo: losvojtos (OA Holešovice)

         ZMĚNA ÚČTU - ŠKOLNÍ JÍDELNY

 

Od ledna 2015 dochází ke změně čísla účtu ve školní jídelně.

Nové číslo účtu: 2000683373 / 2010

Žádáme strávníky, aby již prosincovou platbu (na obědy v lednu) posílali na nové číslo účtu.

Děkujeme                                                                        V Praze dne 30.10.2014

Dne 7. 10. 2014 jsme se v rámci projektu VŠCHT „Step by step“ měli možnost zúčastnit exkurze do laboratoří společnosti Contipro. Společnost Contipro je na jednom z předních míst v České republice v oboru výzkumu a výroby léčivých přípravků a nanovláken. Společnost sídlí v Dolní Dobrouči nedaleko České Třebové. Holding Contipro vyváží 95 % své produkce do více než 50 zemí světa. Dle nedávné studie holding v současnosti ovládá 60 % evropského a 30 % světového trhu s hyaluronanem.

contipro-1

Kyselina hyaluronová (= hyaluronan, sodium hyaluronate,hyaluronát) je přirozenou součástí lidského těla. Nachází se v mezibuněčné hmotě, zajišťuje hydrataci pokožky, nalezneme ji v našem oku. Je součástí vaziva, díky ní se mohou naše klouby hladce pohybovat. Právě pro svou všestrannost má tak bohaté uplatnění ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu.

http://www.contipro.cz/o-contipru/kyselina-hyaluronova

Cílem exkurze byla prohlídka výzkumných laboratoří společnosti. Přestože sraz byl ve velmi časných ranních hodinách (někteří vstávali v půl páté ráno), dorazilo nás přesně tolik, kolik nás bylo maximálně možné na exkurzi vzít. Po úvodní prezentaci, kde jsme se dozvěděli např. i o vývoji farmaceutických prostředkůna hojení ran s vysokým podílem hyaluronanu, který napomáhá přirozenému procesu hojení, následovala prohlídka laboratoří.

První byla laboratoř, kde se vyvíjí veterinární výživové doplňky pro správnou činnost kloubů. Druhá laboratoř řeší optimalizaci výroby kyseliny hyaluronové pomocí bakterie Streptococcus zooepidemicus, která si syntetizuje kyselinu hyaluronovou jako jakýsi „kabátek“, kterým šálí imunitní systém hostitele. Tento „kabátek“ je bakterii ve výrobě svlečen a dále upravován. Třetí laboratoř vyvinula první stolní přístroj (4SPIN) na výrobu nanovláken schopný vytvořit nanovlákna i z kyseliny hyaluronové. Přístroj (4SPIN) jsme viděli v chodu. Čerstvě připravená folie z nanovlákna byla neuvěřitelná – okamžitě se rozpouštěla v prstech, protože materiál je rozpustný ve vodě. V poslední laboratoři jsme měli možnost nahlédnout jedné účastnici hluboko pod kůži. Laboratoř byla plná přístrojů, které různými způsoby sledují stav kůže a ověřují účinnost kosmetických preparátů – např. s obsahem kyseliny hyaluronové. Co nám však všem připadalo nápadné bylo, že všichni zaměstnanci firmy vypadali neuvěřitelně mladě.

contipro-2

Chtěli bychom tímto poděkovat panu Ing. Martinu Strejcovi z VŠCHT za upořádání exkurze. Určitě nebylo jednoduché vše dojednat. Vážíme si této jedinečné příležitosti. Někteří z nás získali inspiraci pro svou profesní orientaci, směr studia či náplň prázdnin účastí na Letní škole v rámci Programu FYBICH – vzdělávacího programu holdingu Contipro pod názvem Pojďte dělat vědu s námi.