7. listopadu 2014 se již po čtvrté konalo finále literární soutěže „Podzimní čtení v Louvru“. Připomeňme si nejprve několik faktů o kavárně Louvre. Kavárna byla založena před více než 100 lety, konkrétně v roce 1902, a s postupem času se stala velmi populární mezi pražskou smetánkou. Pravidelnými návštěvníky kavárny byli Karel Čapek, Franz Kafka, Franz Werfel i Albert Einstein. V roce 1925 zde vznikla česká větev PEN klubu, Klubu českých literátů. Není vhodnějšího místa pro konání literární soutěže, než místo, kde sami literáti sedávali a kde jistě také získávali své podněty.

Profesoři vybraných gymnázií museli v průběhu listopadu pečlivě vybírat finalisty, práce to byla náročná a zodpovědná, neboť bylo nutno přečíst 573 prací. Samotného finále se účastnilo 11 studentů z pěti známých pražských gymnázií – z Gymnázia Budějovická, Elišky Krásnohorské, Na Zatlance, Voděradská a Gymnázia Nad Štolou. Poslední jmenované soutěž organizovalo. Letošní téma navrhoval jako každoročně Michal Viewegh a téma znělo: „Na sklonku večera Emil (po celý den polehávající v nemocničním pokoji) bytostně zatoužil zavolat své ženě, ale náhle si zaskočeně uvědomil, že už je vlastně rozvedený. Nebo ne? Na svou paměť se nyní bohužel nemohl spolehnout.“

Odbornou porotu tvořil výše uvedený známý český spisovatel Michal Viewegh a zástupci z řad profesorů ze zúčastněných gymnázií. Všechny povídky byly nádherné a originální, ale jak už to v soutěžích bývá, jedna z nich musí být nejlepší. Po hlasování porotců jsme se dověděli výsledky. Na prvním místě se umístila Ema Labudová z Gymnázia Budějovická s povídkou, ve které Emil trpí amnézií. Druhé místo získal Marek Blažíček z Gymnázia Elišky Krásnohorské, který neobvyklou interpretací své povídky zaujal nejen porotu, ale i mne. O třetí místo se dělí Šárka Váchová z Gymnázia Nad Štolou a Rudolf Suk z Gymnázia Na Zatlance.

O hudební doprovod a dobrou náladu se postaral Filip Kořínek z O8B. Na repertoáru byly známé české písně i jeho vlastní tvorba. O moderování soutěže se postarala Kateřina Němcová ze 4B.

Veliké díky patří Hlavnímu městu Praze, které věnovalo na tuto soutěž grant, dále Radě rodičů, která také významnou částkou přispěla, a samozřejmě nesmím opomenout veliké díky Literárním novinám a zejména panu Štolbovi, který noviny na soutěži reprezentoval a zajistil další ceny pro finalisty. V Literárních novinách si navíc můžeme vítěznou povídku přečíst.

Toť je ode mne vše. Jménem paní profesorky Maršálkové – hlavní organizátorky projektu i jménem svým děkuji všem, kteří se zúčastnili, a těším se na shledanou na Podzimním čtení v Louvru 2015.

Vladimír Glingar, Gymnázium Nad Štolou – 6S.

Vítězná povídka

Podíval se na svou levou ruku, ale pak si vzpomněl, že snubák vlastně nenosí, protože hrabat se v autech se snubákem na prstě je pitomost.

Ne že by to už nebylo jedno, když je deset let v důchodu, ale zvyk je zvyk.

Chvíli uvažoval nad tím, že prostě zavolá sestru a zeptá se jí, jestli má ženu,ale pak to zavrhl. Když už jsme u toho, pomyslel si, co tady vlastně dělám? S hrůzou si uvědomil, že nemá sebemenší ponětí, co je tohle za nemocnici, kdy a jak se sem dostal ani kdo ho sem přivezl. Jeho potenciální manželka ho nějak přestala zajímat, tohle bylo důležitější.

Podíval se na vypínač zavěšený na zdi vedle pelesti jeho postele. Náhle přímo prahnul po tom jej stisknout a přivolat někoho, kohokoli, kdo by mu řekl, co se děje, jen tady nebýt sám v tomhle hnusném bílém pokoji s kanylou v předloktí.

Během zlomku vteřiny se rozhodl a vypínač skutečně zmáčkl, a za chvíli se už přivalila sestra. Byla to taková brzká padesátnice s velkým trupem na tenkých nožkách, vlasy krátké a obarvené na v její věkové skupině populární tmavě fialovou barvu. „Copak potřebujete?“

No bezva. To trochu nedomyslel. Horečně přemítal, na co by se mohl zeptat.

„Kdy­ “ vydal ze sebe nakonec směšným, dýchavičným, moc vysoko položeným hlasem; odkašlal si a spustil znovu o oktávu níž. „Kdy jsou návštěvní hodiny, prosím vás?“

Shovívavý úsměv. „V úterý – to je zítra – od deseti ráno do pěti odpoledne.“

„Děkuju pěkně.“

Sestra se odporoučela a Emil znovu osaměl. Docela ho znervóznil výraz, kterým ho počastovala – jako by přesně věděla, jak se věci mají.

Emil byl příliš unavený, než aby se tou záležitostí dál zabýval. Nechá to na ráno.

• • •

Poté, co absolvoval snídani, která vlastně nebyl vůbec až tak špatná, a vrátil se na svůj dvěma polštáři podepřený trůn, do pokoje vkročila skupina lidí v bílých pláštích, které Emil v životě neviděl. Byli to čtyři muži a jedna žena; tři z mužů měli v ruce zápisníky. Jeden z nich, hubený mužík s vlasy pečlivě učesanými v patku, promluvil jako první. „Pan Emil Jánský, šedesát jeden rok“ (zbylí dva, kteří vypadali asi na deset let, kromě toho, že oba měli komickou bradku, si začali dělat poznámky) „Korsakovova psychóza. Hospitalizován třetí den, podávali jsme mu nitrožilně thyamin, jeho stav se od začátku hospitalizace nijak nezměnil.“

Doposud nehybný muž s vlčím obličejem náhle vyhrkl: „Nějaké konfabulace?“

„Ano, pane primáři. Je přesvědčen, že byl automechanik a je v důchodu, ale jeho žena nám řekla, že učí fyziku na gymnáziu.“

Emilovi pokleslo srdce někam na dno žaludku.

„A vštípivost?“

S odpovědí si pospíšila jediná žena v místnosti; taková brzká padesátnice s velkým trupem na tenkých nožkách, vlasy krátké a švestkové barvy: „včera ráno jsem mu řekla, že návštěvní hodiny jsou od deseti do pěti a včera večer se mě ptal, kdy jsou návštěvní hodiny.“

Vlk primář se důležitě vyprsil, zahlaholil pár latinských šplechtů a skupina se zachvěla obdivem. Potom se hubeňour obrátil na Emila: „A jak se dnes máte, pane Jánský?“

Emil měl chuť mu vmést do tváře, že vzhledem k tomu, že mu právě do pokoje nakráčela banda cvoků, co se o něm baví, jako by byl kus masa, a ještě se tváří, že neví, kde pracuje, tak nic moc, ale přinutil se k úsměvu a slovům „dobře, díky.“

Kluci si to zapsali.

Zeptali se ho na pár dalších blbostí, vizita skončila a Emil se vztekle zabořil do polštářů.

Jeho klid netrval nijak dlouho. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil ten mužíček z rána. Postavil se k nohám Emilovy postele a usmál se. „Jak se cítíte?“

„Co je ta psychóza, co jste říkal, že ji mám?“

Doktor na chvíli ztuhl. „Vy si to pamatujete?“

„A proč bych neměl?“

„Protože Korsakovova psychóza, pane Jánský, je to neurologické onemocnění, které způsobí, že ztratíte krátkodobou i dlouhodobou paměť, trpíte konfabulacemi a halucinacemi a neorientujete se v čase. Halucinace se u vás neprojevily, ale podle všeho jste ztratil schopnost si něco vštípit a konfa­ “

„Co to je, ta konfablabla?“

„Konfabulace, to je, když si – protože zapomínáte – mozek snaží vylpnit mezery v paměti tím, že si prostě něco vymyslí. Vytváříte si falešné vzpomínky.“

„A – dá se to léčit?“

„Dá. Je to zdlouhavý proces, ale nakonec se určitě uzdravíte.“ Znovu se usmál a nejspíš doufal, že Emila přesvědčí. Nepřesvědčil.

• • •

Emil si pomalu začal zvykat, že leží v neznámém pokoji na neznámém místě v neznámé posteli, když se dveře otevřely a dovnitř se nahrnula malá a na svůj věk štíhlá žena. Mohlo jí být tak šedesát, měla šednoucí kaštanové vlasy a hnědé oči lemované vějířky vrásek. Emilovi připadala velmi hezká, ale zaskočilo ho, že ho oslovila křestním jménem a přistavila si židli možná až moc blízko.

„Pamatuješ si mě?“

Emil se zarazil, a pak: „…ne.“

Bolestně se usmála, na chvíli se zastavila, jako by jí celá situace přišla směšná, a až potom promluvila. „Já jsem Eva. Tvoje žena.“

Emil měl pocit, jako kdyby někdo vzal gumu a vymazal mu celý mozek. Práce, důchod a nějaký přiblblý návštěvní hodiny byly jedna věc, ale že si nepamatuje vlastní ženu? Chvíli na tu cizinku prázdně zíral, zkoušel, jestli se mu nevybaví nějaká vzpomínka, třeba ze svatby nebo tak něco, ale nic se nestalo. Byl to neznámý obličej.

„Je mi…je mi to líto,“ vytlačil ze sebe. Eva pevně stiskla čelisti k sobě. „To je dobrý. Z toho se dostanem.“

„Řeklas to rodičům?“

Něco se jí prudce změnilo v obličeji. „Cože?“

„Rodiče. Řeklas jim, co se stalo?“

Eva se zavtářila, jako by přemýšlela, co zlého ji ještě může na světě potkat. „Tvoji rodiče…oni umřeli před…sedmnácti lety.“

Emil cítil, jak ho někdo praštil kladivem do hlavy a necítil bolest ani to, jak se mu rozbila lebka a krev mu stéká po spáncích, cítil jen tu prázdnotu, tupost a bezmoc, cítil, jak se kolem něj stahuje beznaděj, jak se mu celá příroda vysmívá.

„Aha.“

Požádal Evu, aby mu pověděla něco o tom, jak žili, než se stala tahle zasraná…psychóza nějakýho krakarova nebo jak to bylo, a Eva mluvila a Emil si říkal, že jestli nic jiného, tak si uměl vybrat ženu, protože Eva měla jeden z těch od pohledu hodných obličejů a moc milý zastřený hlas, a byla vtipná a chytrá a vůbec po všech stránkách dokonalá. A Emil tam tak seděl a poslouchal pohádku o sobě a říkal si, že jestli se to dá vyléčit, jak ten doktor tvrdil, tak je to prostě nemoc jako každá jiná, jenom se projevuje jinak než ostatní. Nic, co by se nedalo zvládnout, a jestli je tohle moje manželka, tak je to pohoda.

Rozloučili se, za Emilem se stavil neznámý doktor a říkal něco o rehabilitacích, a pak už se Emil najedl a uložil ke spánku.

• • •

Poté, co absolvoval snídani, která vlastně nebyl vůbec až tak špatná, a vrátil se na svůj dvěma polštáři podepřený trůn, do pokoje vkročila skupina lidí v bílých pláštích, které Emil v životě neviděl.

Ema Labudová, Gymnázium Budějovická