Tak a je to tady. Den D. Lucerna. Stojím, zatím neviděn diváky, v bočním křídle vedle hlavního pódia a v hlavě se neúspěšně uklidňuji před největším tanečním vystoupením svého života! Předtančení na maturitním plese Gymnázia Nad Štolou. Je to jako tenkrát, když jsem v šesté třídě recitoval Polednici před celou třídou, jež kdysi započala mou uměleckou kariéru, která, kromě toho, že vydržela zhruba dva týdny, byla taky, ruku na srdce, dost hrozná. Doufejme, že to tak nedopadne i tentokrát. Ještě před tím, než společně vybíháme na parket, si nahlas řeknu povzbuzující mantru, která zazněla již na první hodině naší taneční zkoušky, a pak jsem ji slyšel ještě stokrát: „Jediné, co je důležité, je, že v sále bude skoro tma, bude hrát hudba a v prostoru kolem vás bude tančit podobně oděná skupinka lidí, stačí se jen dívat, opakovat pohyby a držet rytmus…“ Nějak tak nás uklidňovala naše výtečná a hlavně neskutečně trpělivá a laskavá choreografka Kačka Steinerová. Ta chvíle teď nastala, nadešla hodina H., Takže jsem se zhluboka nadechl a vběhl jsem na parket!
Někteří z vás už možná poznali, že zde píši o předtančení na našem maturitním plese, kterého jsem se tento rok rozhodl zúčastnit společně s několika dalšími odvážlivci, kteří se nebáli jednak možného ztrapnění před asi dvěma tisíci lidmi v Lucerně a které neodradilo vstávání v brzkých ranních hodinách, protože se do školy museli dostat včas na zkoušku po celé dva měsíce. Nakonec nás zůstalo 34, což je, myslím si, hodně. Společně s naší choreografkou jsme se rozhodli, že budeme tančit na písně Elvise Pressleyho, tančili jsem kluci i holky, třeťáci i sekundáni…
Doslova jsme si užili vymýšlení kostýmů, to nás hodně bavilo. Holky měly „šedesátkové“ čelenky nebo šátky. Kluci sem tam nějakou košili s velkým límcem. Jeden z kluků měl dokonce třpytivé sáčko. Já jsem to vyřešil pomocí bílé košile s velkým límcem, dlouhým zvonovým rukávem a o jeden knoflík více rozepnutou košilí, než by se dalo považovat za decentní. Celé jsem to završil fixkou. Namaloval jsem si typické mužné ochlupení v mém nově nalezeném výstřihu, jak se na tehdejší dobu slušelo. To ovšem nebylo nic proti tomu, když se před zraky všech diváků představila skupinka učitelů a učitelek v naprosto prvotřídních kostýmech. Říkám vám, ti měli všechno, na co si vzpomenete! Nagelované paruky, namalované licousy, nalakované nehty, pláštíky, a dokonce i nevkusné sluneční brýle, které byly tehdy velmi módní, avšak dnes by se je opovážil nosit snad jenom šílenec či velmi konzervativní hipster.
Předtančení nakonec mnohonásobně předčilo mé očekávání. Choreografie byla poměrně jednoduchá, ale bylo do ní zakomponováno mnoho osob a detailů, takže působila velmi efektně, a když bych měl něco podstatného zdůraznit, je to 60 primánů přebíhajících z jedné strany sálu na druhou stranu sálu, což proběhlo bez jediné chybičky, společnou taneční choreografii zvládli taky na výbornou! Dále, jak už jsem zmiňoval výše, kostýmy učitelů byly naprosto odzbrojující, a kdybych byl býval nezapomněl, co mám tancovat po druhém refrénu, snad bych pochválil i sám sebe. Doufám, že jste si to užili tak skvěle jako já vy všichni, kteří jste byli na plese! Příště přijďte tančit s námi!
Kryštof Pšenička z 5S
Rozhovor s Kateřinou Steinerovou zde.
